Míšin mišmaš

Tak jsem zase po delší době zrecyklovala jednu svojí starší povídku. Tak snad se bude líbit :)

Po široké, sluncem rozpálené prérii pokryté zdechlinami statných buvolů cválali čtyři koně. Nebyli to divocí koně, na jejich hřbetech totiž seděli jezdci. První jezdec byl statný mladý muž árijského typu, pravděpodobně němec. Jeho skutečné jméno nikdo neznal, všichni ho znali pouze pod pseudonymem Old Sugarhand. Ale běda tomu, na jehož tváři by se po vyslovení tohoto jména objevil úsměv. Old Sugrahand byl zvyklý rozdávat rány pěstmi na všechny strany, a kdo se s jeho pěstí střetl, ten okamžitě usnul - sladce jako cukr. Odtud ten pseudonym.

Druhý jezdec seděl na koni zkroucený jako paragraf napsaný člověkem, který neví jak se píše paragraf. Byl to Sam Hawkens, starý zálesák známý po celém divokém západě. Zažil toho opravdu hodně a také to na něm bylo vidět. Na rukou i na nohách mu zbylo dohromady třináct prstů, chyběl mu nos, pravé ucho, levé víčko, a kus dolní čelisti. Kromě toho mu ještě chyběl skalp, který však vynalézavý Sam Hawkens nahradil kudrnatou parukou, kterou pomocí zálesáckého nože a louhu upravil tak, aby se co nejvíce podobala původní vlasové pokrývce jeho vrásčité hlavy.

Třetí jezdec byl Samův dobrý přítel, pocházel odněkud z Čečenska nebo tak, a jmenoval se Josef Václav Sládek. Zvláštní na něm bylo, že neustále mluvil ve verších, a proto mu nikdo neřekl jinak než Poeta. Další zvláštností bylo, že nosil na hlavě slamák s ptačím hnízdem, na kterém se každé jaro uhnízdili supi. Mnohým by možná supi na hlavě poněkud vadili, ne však Poetovi. Ten je dokonce nechal uždibovat kousíčky masa ze svého koně. Není proto divu, že byl Poeta rok co rok vídáván na novém koni.

Čtvrtého jezdce nikdo neznal. Byl to jakýsi arab. Na koni vezl nasolené velbloudí kýty a ostatních tří jezdců si vůbec nevšímal. Nikdo z nich si nevšiml, kdy se k nim připojil, ale pořád jel s nimi a vůbec to nevypadalo, že by se chtěl zase oddělit.

Naši tři přátelé (ano, ti jezdci jsou naši přátelé) pokradmu pokukovali po arabovi, který je však úplně ignoroval a jenom chvílemi kontroloval velbloudí kýty, jestli na nich není moc muších vajíček. Tak všichni jeli mlčky dál. Ale po několika mílích cesty došla Samovi Hawkensovi trpělivost: "Hele džentlmene, já vůbec nic nemám proti tomu, že jedeš s náma, ale kdybys tam aspoň neseděl, jak zakřiknutej pásovec, jestli se nemýlím, hihihi."

Arab nereagoval, jako by snad ani neslyšel.

"Třeba je to hluchý arab, nebo ho snad kousnul skarab?" řekl Poeta.

"Nesmysl, tady skarabové nežijí," odpověděl vzdělaný Old Sugarhand, "a navíc mám takový nezřetelný dojem, že tady nežijí ani arabové."

Jako v odpověď na Old Sugarhandova slova se Arab beze slova rozplynul ve vzduchu.

"Fuj, to sem se lek, až mě z toho zasvědil skalp, hihihi," zahihňal se Sam

"Abych pravdu řekl, i já jsem se lekl," zabásnil Poeta

"Mám-li být upřímný, také jsem se trochu polekal. Ale ve skutečnosti se není čeho bát. Byla to jen fata morgána. Když jsem cestoval po Africe, často jsem se s ní setkával. Akorát že tam se neobjevovali arabové, ale indiáni," Old Sugarhand uvedl celou záležitost s arabem na pravou míru.

Když se tedy ujasnila záležitost s Arabem, vydali se dál, tentokrát už jenom ve třech. Jejich cíl, městečko Little Big Beerstone Valley, bylo vzdáleno ještě mnoho a mnoho mil. Z Little Big Beerstone Valley se totiž stavěla železnice do Sweettownu a Old Sugarhand se doslechl, že železnice je vedena přes indiánské území, což ho nesmírně rozčílilo, neboť on byl velkým přítelem všech indiánů. Pravda zatím jeho snahy o sbratření se s nimi vycházely naprázdno, ale to chce čas.

Jak tak jeli dál, objevil se před nimi znenadání číňan na koni. To nebyl příliš neobvyklý jev, na divoký západ se přistěhovala spousta takových jako byl on. Ale tento číňan se lišil od svých krajanů tím, že byl oblečený po indiánsku, na hlavě mu vlála čelenka a na zádech měl luk a toulec se šípy. Old Sugarhand si lámal hlavu, co je to zač, takhle se číňané obvykle neoblékají, ale náhle celou věc vyřešil Sam Hawkens.

"Zase jeden fatamorgán, hihihi," a než mu kdo mohl zabránit, od boku vystřelil na číňana. Být to někdo jiný, dopadlo by vše dobře, ale Sam byl zkušený zálesák a ve střelbě měl jistou praxi. Proto se není čemu divit, že číňan schytal kulku rovnou mezi oči a poroučel se na zem.

"A hele, von to nebyl fatamorgán, hihihi," zahihňal se, "ale že mám dobrou mušku, jestli se nemýlím, hihihi."

"Myslím, že není čas na řeči Same," řekl mu Old Sugarhand, "mušku máš skvělou, ale raději bychom se měli podívat, jestli ten člověk nepotřebuje pomoc."

"Když střílí Sam, tak krk na to dám, že s támhletím pánem, už je nejspíš ámen," řekl Poeta. A jak se později ukázalo, měl pravdu. Číňan ležel na zemi a skoro to vypadalo, že jenom spí, ale nadbytečný otvor uprostřed čela, ze kterého vytékal pramen krve, tuto domněnku hravě vyvrátil.

Naštěstí, jako správný zálesák, si Sam Hawkens věděl rady. Sundal ze svého koně laso a přivázal číňana ke svému koni.

"Asi dva dny cesty na východ odtud jsou Bažiny mrtvol. Takže ho tam dovezeme, hodíme ho tam a bude klid, hihihi," řekl.

"Znám Bažiny mrtvol. Toho času je tam ale víc mrtvol, než bahna. Každý se tam jezdí zbavovat nežádoucně vychladlých těl, je tam rušnější provoz než v Praze na Václaváku (to je tuším někde v Čečensku, nebo tak). Nejsem si úplně jistý, jestli se tam náš milý mrtvý číňan vůbec vejde." namítl Old Sugarhand.

"Vím to, hihihi, ale teď momentálně je to jediná možnost. Jedině tam ho nikdo nenajde, nemýlím-li se, hihihi. Pokud ho statnými holemi zatlačíme dolů, jistě se tam ten náš tuhý ztratí, je takový maličký, hihihi."

"Dobrá, vyrazíme tedy k Bažinám mrtvol," rozhodl nakonec Old Sugarhand.

A jak řekli tak udělali, otočili koně směrem na východ a vyrazili na cestu. Ale hned po několika málo mílích potkali dva jezdce. Byli to indiáni. Jeden vypadal starší, než ten druhý, ale jinak se podobali jako skunk skunkovi. Indiáni jeli směrem k nim. Old Sugarhand raději naznačil Samovi Hawkensovi, aby nestřílel, ti dva totiž nevypadali jako fata morgana. Když přijeli k nim, oba po indiánsku pozdravili a ten mladší se zeptal: "Neviděly bledé tváře tady někde našeho žlutého otce Ho-Či Petru? Již dvě slunce se po něm sháníme."

Žlutý otec? To tedy slyším poprvé, jestli se nemýlím, hihihi," zahihňal se Sam Hawkens.

"Ehm… A jak vypadal ten váš žlutý otec?" zeptal se Old Sugarhand.

"Byl žlutý," odpověděl starší indián, "a měl šikmé oči."

"A neměl náhodou indiánský oblek, indiánskou čelenku a luk a šípy?" zeptal se Old Sugarhand.

"Ano. Ho-Či Petra nosí indiánský oblek, indiánskou čelenku a luk a šípy," odpověděl ten mladší.

"Už nenosí, dírou v hlavě se honosí," uvedl věc na pravou míru Poeta.

Indiáni si konečně všimli nehybného těla přivázaného k Hawkensovu koni.

"Oh ne. Žlutý otec Apačů, Ho-Či Petra byl zastřelen. Kdo to udělal? Kdo je jeho vrah? Ať se těší na smrt u mučednického kůlu. A jeho skalp bude předhozen kojotům a supům, které my potom ulovíme a rozběsněně sníme."

Sam Hawkens už chtěl dodat, že v tom případě by si musel koupit nový, ale Old Sugarhand ho posunkem zadržel. Už chvíli přemýšlel, zda má říci pravdu a tím se navždy připravit o přátelství indiánů, po kterém celý život tak toužil, a nejspíše také o život, a nebo jestli má zalhat, což je sice dost nečestné a neskautské, ale občas se to opravdu vyplatí. Nakonec zvítězil pud sebezáchovy.

"Nevíme, kdo to udělal. Nejspíše to byl nějaký zlý a podlý člověk. My jsme našli tělo vašeho žlutého otce pár mil odtud."

"Bledé tváře jsou hodné, že neponechali Ho-Či Petrovo tělo napospas supům, ale může mi bledá tvář říci, proč veze Ho-Či Petrovo tělo na východ, směrem k Bažinám mrtvol, když naše pueblo leží západním směrem, o čemž jistě ví každá bledá tváž," otázal se mladší indián.

"Ehm… To je totiž tak…" Old Sugarhand hledal odpověď.

"Jo, to je totiž tak, že jsme zachytili stopu vraha, hihihi. Já jsem dobrý stopař, známý po celém divokém západě," rychle si vymyslel Sam Hawkens.

"Správně. Přesně tak to je," dodal Old Sugarhand, "pachatel se pravděpodobně snažil odvést tělo vašeho žlutého otce do Bažin, ale někdo ho asi vyrušil a on tělo raději pohodil a rychle odjel."

Starý indián slezl z koně a na zemi začal hledat stopy. "Skutečně, bledé tváře mají pravdu, jsou zde nějaké stopy."

No ještě aby nebyly, pomyslel si Sam Hawkens, směrem k Bažinám mrtvol se vždy najdou nějaké stopy.

"No ještě aby nebyly," řekl mladší indián, "směrem k Bažinám mrtvol se vždy najdou nějaké stopy. Avšak já věřím bledým tvářím. Až na toho skrčence vypadají docela sympaticky. Můj otec Inčučuna, náčelník Apačů, teď odveze tělo Ho-Či Petry do našeho puebla, a já se vydám po stopách toho zločince. Jen tak mimochodem, jmenuji se Vinnetou."

"Tak tedy hodně štěstí Vinnetou, naše cesty vedou jinudy, ale snad se ještě někdy setkáme. A jen tak mimochodem jmenuji se Old Sugarhand."

S těmito slovy se rozloučili a vydali se každý svou cestou, Vinnetou na východ, Inčučuna na západ a bledé tváře na sever.

"Tak to bylo o skalp, jestli se nemýlím, hihihi," řekl Sam Haekens, "štěstí, že ti indiáni byli tak důvěřiví."

"Ano, měli jsme štěstí. Teď nám však nezbývá, než doufat, že indiáni nepřijdou na to, jak se to doopravdy stalo," odpověděl Old Sugarhand, "těžko bychom jim vysvětlovali, že šlo o nešťastnou náhodu, protože ty sis myslel, že Ho-Či Petra je fata morgána."

"Myslím, že na to nikdy nepřijdou. Okolo Bažin mrtvol, je tolik stop, že se v nich Vinnetou tak zamotá, že bude vůbec rád, když trefí zpátky do puebla, hihihi"

Když po pěti dnech dorazil Old Sugarhand a jeho přátelé dorazili do Little Big Berstone Valley, ihned všichni zamířili k místní pobočce společnosti Hlíst-West Railroad comp., jejíž železnice je vedena přes indiánské území, což je sviňárna. Byla to snadno rozpoznatelná dvoupatrová budova přímo naproti radnici, v jejímž přízemí byl saloon, v prvním patře hotel, ve druhém patře kanceláře společnosti a ve sklepě palírna whisky.

Old Sugarhand vstoupil do saloonu: "Hola, hola. Nevíte někdo, kde bych našel pana Bancrofta, ředitele místní pobočky Hlíst-West Railroad comp.?"

"To teda nevíme, greenhorne," zasmál se jakýsi špinavý vousatý muž sedící u pultu, a přes celý saloon plivnul Old Sugarhandovi přímo do oka.

"Tos přehnal," řekl Old Sugarhand a odpověděl mu ranou pěstí přes celý saloon přímo do spánku. Muž se skácel na zem a z rukávu mu vypadl balíček es a několik karet Bang!. "Tak neví tady někdo, kde bych našel pana Bancrofta?" znovu se zeptal Old Sugarhand.

Od malého stolku se zvednul elegantně oblečený muž, "Pojďte se mnou, zavedu vás k panu Bancroftovi."

Muž zavedl Old Sugarhanda do jakési kanceláře ve druhém patře.

"Jmenuji se Ratler. Tak co chcete Bancroftovi?" zeptal se a namířil na Old Sugarhanda revolver.

Leckdo by se při pohledu do hlavně revolveru přinejmenším lehce opotil, ale Old Sugarhand se nezalekl a tedy ani neopotil. "Doslechl jsem se, že trať společnosti Hlíst-West Railroad je vedena přes indiánské území. A to je nečestné a nesportovní a vůbec napřesdržku. Indiánské území patří indiánům a ne vám. Proto vás vyzývám: Ihned přerušte stavbu na tom území, nebo špatně skončíte."

Muž přistoupil k mapě visící na stěně. "Hele mládenče. Podívej se na mapu. Kdybychom stavěli železnici podél řeky Rio Rande, což je šedesát mil, stálo by nás to daleko více peněz, než tato deset mil dlouhá cesta Údolím mrtvých skunků. Každý rozumný člověk musí uznat, že mám pravdu."

"Neuznávám takovou pravdu. Údolí mrtvých skunků patří indiánům, a indiánům bude patřit i nadále. A já vás varuji, uvidím-li v Údolí mrtvých skunků byť jen jediný pražec, pěkně vás vytahám za uši."

"Ach jo, někteří lidé se nedají přesvědčit a nedají. Víte jak dopadl Banroft? Právě před pěti dny ho pohltily Bažiny mrtvol. Nejdříve souhlasil se stavbou přes Údolí, ale pak dostal strach. A zbabělci obvykle špatně končí. A stejně jako zbabělci, i příliš odvážní a drzí lidé končí takto. Ale dám vám šanci. Budu počítat do pěti, a když do té doby sám skočíte z okna, nechám vás žít," muž se cynicky zasmál a samým vzrušením mu zacukal koutek, "V opačném případě vás budu muset zastřelit."

Ratler začal počítat: "Jedna, dva, čtyři…"

"Promiňte, že vám do toho skáču, ale ve svém počítání jste poněkud opomenul jedno číslo, a to číslo tři. Být to jinde, nebudu tím tu vaší tupou palici zaměstnávat, ale když jde o lidský život, neměl byste chybovat," přerušil Ratlera Old Sugarhand a doufal, že se mu rychle podaří něco vymyslet.

"Tohle není Chcete bý milionářem, ty greenhorne. To je divokej západ. Tady se na nějaký to numero nehledí. Když budu chtít, klidně vynechám všechno a odprásknu tě rovnou. A teď pokračujme. Pě…."

Prásk!

Ratlerovi vylétla zbraň z ruky a ze střechy radnice, která stála přes ulici se ozvalo typické zahihňání. Sam Hawkens se opět projevil jako pravý zálesák a strategicky obsadil výše zmíněnou střechu. Ratler, když viděl, že se karty obrátily, rychle se snažil utéct. Avšak neúspěšně. Někdo držel kliku od dveří, které díky tomu nešly otevřít.

"Dobře držím tuto kliku, neutečeš podvodníku."

Ratler ještě chvíli s klikou a s Poetou zápolil, dokud ho Old Sugarhand neudeřil pěstí. Ratlerova hlava ,vymrštěna Old Sugarhandovou pěstí, narazila do kliky až Poetu na druhé straně zabrněla ruka, pak se odrazila od kliky a dopadla znovu na Old Sugarhandovu pěst, odkud byla odmrštěna k zemi. Ozvala se rána a z pootevřených Ratlerových úst se vysypalo všech jeho šestnáct zubů. Překvapivé však bylo, že i přes tuto strašnou ránu zůstal Ratler při vědomí. Inu, zločinci mají tuhý kořínek.

"Ty škunku šmldutej," procedil Ratler skrz zuby, které však neměl, a proto to procedil skrz dásně, "Jen poškej, já se ještě pomštím."

Old Sugarhand však nedbal Ratlerova šišlání, důkladně ho svázal a odvedl ho ven, pro jistotu však zadním vchodem, neboť se obával případných negativních emocí Ratlerových příznivců.

"Co teď s ním, hihihi. Neodděláme ho rovnou?"

"Ne Same. Odvezeme ho k indiánům, do jejich puebla. Jim patří Údolí mrtvých skunků a oni nejlépe posoudí jeho vinu a sami provedou rozsudek."

A tak tedy naši přátelé naložili Ratlera na jeho koně (snadno ho poznali podle registrační značky), a vydali se směrem k apačskému pueblu. Neuvěřitelnou shodou okolností to byli právě apačové, kterým patřilo Údolí mrtvých skunků.

Jeli a jeli, když najednou zahlédli osamoceného koně. Později se ukázalo, že to není osamocený kůň, ale jezdec, který sleduje stopu a proto visí na koňském boku s hlavou skoro na zemi. Ještě později se ukázalo, že je to indián sledující stopu. O další chvíli později se ukázalo, že je to Vinnetou. Sledoval stopu Ho-Či Petrova vraha. Když dojel až k Old Sugarhandovi a jeho tlupě, vykřikl: "Ha. Mám vraha." S těmito slovy ukazoval na Ratlera.

"Sledoval jsem stopu vedoucí od bažin, jejíž čerstvost je podobná čerstvosti stopy vedoucí do bažin. Ta stopa měla zlomenou podkovu na levé zadní noze. A kůň který nese tohoto muže, trpí stejnou vadu. A jeho jezdec zabil Ho-Či Petru."

"Jakej Hočipetla. Čo to šem taháte. Já šem žabil Banklofta, to jo. Ale o žádným Hočipetlovi nevím," bránil se Ratler.

"Nelži," okřikl ho Old Sugarhand, "Určitě jsi ho zabil. A navíc," Old Sugarhand se otočil k Vinnetouovi, "tento muž chtěl stavět trať pro železného oře skrz vaše území."

Vinnetouovi se rozčílením rozklepala žebra, "Tak další zločin? To je tedy pěkné. Mrtvý Ho-Či Petra a železný oř na našem území, a za všechny tyto věci může on," Vinnetou šťouchnul lukem do Ratlera.

Ratler chtěl ještě něco říci na svoji obhajobu, ale Old Sugarhand ho praštil pěstí do spánku a Ratler se i přes svůj tuhý kořínek odebral do říše snů. "Bude lépe, když nás nebude otavovat svými řečmi."

"Tak, tak," pravil Vinnetou.

A tak tedy všichni jeli do puebla. Vepředu Vinnetou, za ním Old Sugarhand s omráčeným a svázaným Ratlerem, a skupinu uzavíral Sam s Poetou. Bohužel, pueblo bylo daleko předaleko, a tak se museli utábořit, protože v noci se špatně jezdí, protože dost často bývá tma. Všichni si lehli do trávy a přikryli se pokrývkami, jen Poeta měl hlídku. Aby se na hlídce nenudil, psal si do svého poznámkového notýsku básně. A pak se to stalo! Zrovna ho napadl vznosný verš, když ho cosi praštilo do hlavy. Poeta stihl ještě zaveršovat: "Au, au, moje hlava, rána přišla asi zprava…" Pak omdlel.

Ráno se všichni probudili, kromě Poety, který byl stále omráčen, a kromě Ratlera, který se podle všeho sice probudil také, ale o něco dříve, a toho času již nepobýval na místě, kam byl večer uložen. "Ha. On utekl!" vykřikl Vinnetou, když se podíval na místo, kde neležel Ratler. Skutečně. Ratler utekl.

"Vstávej," zacloumal Old Sugarhand Poetou.

"Co se děje?"

"Ratler utekl. Dobře jsi hlídal, jen co je pravda."

"Zanechte handrkování. Raději pojedeme za ním. Vzal si totiž svého koně s defektem na podkově. Proto ho budeme moci snadno stopovat, hihihi," řekl Sam Hawkens a skočil na koně.

"Váš deformovaný bratr má pravdu," pravil Vinnetou, "A já jsem dobrý stopař. Doženeme ho co nevidět."

Všichni tedy nasedli na své koně a jeli. Vinnetou vepředu s hlavou u země zkušeně sledoval stopu, jeho kůň uháněl jak vítr. Za ním jeli ostatní. Poeta byl sice zpočátku zachmuřený, ale posléze se dostal do nálady skládáním nových básní pro děti.

Ratlerova stopa zprvu vedla klikatě, protože byl ještě trochu omámen Old Sugarhandovou pěstí a ještě dost dobře neudržel svého koně, ale pak se stopa narovnala a vedla stále jedním směrem - do Údolí mrtvých skunků.

"Asi si myslí, že se nám tam ztratí," zasmál se Old Sugarhand, "Ale zapomíná, že jsme dobří stopaři."

"Když už jsme u toho, proč se vlastně Údolí mrtvých skunků jmenuje, tak jak se jmenuje? Hihihi," zeptal se Sam Hawkens Vinnetoua.

"To je jednoduché. V údolí totiž z podzemí vyvěrá zlý plyn, který se však drží u země, a proto zabíjí jen zvířata do velikosti skunka včetně. A zdaleka nejvíce těchto plynem zabitých zvířat jsou právě skunkové."

"A proč? Hihihi."

"Na jednom konci údolí totiž teče řeka Rio Rande. Je to jediný vodní zdroj v širokém okolí, proto tam chodí pít zvířata z onoho širokého okolí. Skunkové však mají doupata právě na opačném konci údolí. Proto se vždy, když se chtějí napít, musí nadechnout a proběhnout deset mil až k Riu Rande. Tam můžou vydechnout a taky se napít. Pak se musí znovu nadechnout a běžet domů. Občas to však nějaký skunk nezvládne a nevystačí s dechem. Pak se samozřejmě, ve snaze se nadechnout, otráví a umře."

"A proč ti skunkové nechodí pít jinam?" zeptal se Old Sugarhand.

"Protože jinde nic není. Takový skunk je rád, že musí k napajedlu deset mil. Kdyby se měl plahočit třicet mil až k Riu Pečora, asi by se z toho zbláznil."

"Ale proč tedy ti skunkové nebydlí u Rio Rande? Hihihi."

"Kdysi bydleli," odpověděl Vinnetou, "ale pak se tady kde se vzali, tu se vzali, divocí králíci a skunky vyhnaly z jejich původního bydliště. Je to smutné, ale takový je svět zvířátek."

Najednou však jejich hovor přerušily dva výstřely. Ten druhý však byla ozvěna. Aniž by si toho totiž všimli, vjeli naši přátelé do údolí, a ježto byli větší než skunkové, zatím nezemřeli. Údolí se postupně zúžilo v kaňon, ideální místo pro přepadení, a tam se právě naši přátelé ocitli, a tam na ně čekal Rattler.

"Ha ha ha. Tak šte še nechali nachytat a vjeli šte do údolí. Teď váš po jednom postšílím," zařval odkudsi z úkrytu Ratler.

"Ha ha ha. Tak šte še nechali nachytat a vjeli šte do údolí. Teď váš po jednom postšílím," zopakovala po Ratlerovi ozvěna.

"Je zde dobrá akustika," poznamenal Old Sugarhand a Poeta zakýval hlavou.

"Je zde dobrá akustika," zopakovala ozvěna a Poeta zakýval hlavou.

Toho se dá využít, hihihi, pomyslel si Sam Hawkens, slezl z koně a podivně otevřel ústa: "Ááááííííjééééérghééééííííííjóóóó!" zahulákal neuvěřitelně nahlas Sam.

"Ááááííííjééééérghééééííííííjóóóó!" několikrát opakovala ozvěna.

To byl trochu velký nápor i na starý flegmatický kaňon. Ze skal začaly padat kameny, tak tak, že naši přátelé stačili uskakovat před jejich drtivými dopady. Kromě kamenů spadnul také Ratler. Na poslední chvíli se však zachytil kusu skály a visel nad kaňonem. Po několika minutách Sam i ozvěna ustali. Pomalu se rozptýlil prach, a Poeta si všiml Ratlera: "Tamhle visí ten náš ptáček, visí si tam za zobáček."

"Tamhle visí ten náš ptáček, visí si tam za zobáček," zopakovala ozvěna.

"Nesmí zemřít," pravil Vinnetou, "Musíme ho spravedlivě odsoudit a umučit."

Nesmí zemřít. Musíme ho spravedlivě odsoudit a umučit," zarezonovala ozvěna a kus skály s Ratlerem se utrhl a ten se zřítil dolů. Avšak přežil. Má přece tuhý kořínek. Old Sugarhand ho pro jistotu ještě udeřil do spánku, pak ho naložil na koně a všichni vyrazili na cestu do puebla.

Tam, kde se třikrát stáčí Rio Pečora, tam stojí Apačské pueblo. Zrovna probíhá velká slavnost. Právě je totiž mučen velký zločinec. Zabil Ho-Či Petru, ačkoliv on sám to drze popírá, a také chtěl stavět trať pro železného oře skrze apačské území, což drze přiznává. A nyní přistupuje k mučednickému kůlu čestný host - Old Sugarhand, a rozžhaveným nožem uřezává mužovi u kůlu kus palce u nohy. Další čestný host - Sam Hawkens, zabodává tenký kolík do zločincova ucha. Poslední čestný host - Poeta, střílí lukem… a trefa! Přímo do oka. Staří Apačští bojovníci mu uznale poplácávají po rameni.

Další den dojde k velké události. Old Sugarhand a Vinnetou si naříznou zápěstí, přiloží je k sobě a tím se stanou pokrevními bratry. Old Sugarhand tím získá náčelnické pravomoci (a virovou hepatitidu typu A). O tom se mu ani nesnilo, když celá léta neúspěšně hledal přátelství indiánů. Hned další den všichni naši přátelé i oba novobratři vyjedou vstříc dalším dobrodružstvím.

A ještě jedna věc se stala. Díky sesuvům kamení v Údolí mrtvých skunků, se zacpaly díry, kterými pronikal do údolí jedovatý plyn, a skunkové už nemusí zadržovat dech když se jdou napít.