Podobně jako Dan Brown ve svých thrilleroidních knihách, i já si
dovolím před povídkou samotnou nadhodit nějaká ta fakta: Cukrová
řepa je jednoletá zemědělská plodina řazená mezi okopaniny.
Převážná část sklízené masy (cca 80%) je ukryta pod zemí ve formě
tzv. bulev. Nadzemní část rostliny se nazývá chrást. Sklizené bulvy
jsou využívány v cukrovarnickém průmyslu. [zdroj wikipedia.org]
Tak milé' děti. Pohodlně se uvelebte ve svých dělohách, ti
starší se mohou ještě o něco pohodlněji rozvalit ve svých
inkubátorech, odpojte si, a poslechněte si pohádku o tom, kterak se
u dědečka a babičky urodilo přespříliš a co z toho vzešlo.
Takže, žil byl jednou jeden dědeček. Jmenoval se Antonín Babička
a proto mu raději říkejme pouze dědeček, aby se nám to nepletlo s
babičkou. Babička žila v jedné chalupě s dědečkem a jmenovala se
Antonie Dědečková - nechala si své dívčí jméno. Ne snad, že by teď
nebyla dívka, to pořád ještě byla - určitě daleko více než dědeček
- ale však víte jak to chodí. Dívky nezřídka zůstávají dívkami,
ovšem jejich jména jen zřídka.
Dědeček a babička spolu s dalším osazenestvem jejich chaloupky,
na které přijde řeč později, bydleli v malé chaloupce. Vlastně to
ani nebyla moc chaloupka, spíše něco mezi kozím chlévkem a lamím
chlévkem. Ale dědečkovi a babičce to bohatě stačilo. Kromě zmíněné
chaloupky a nějakého toho domácího zvířectva stejně mnoho majetku
neměli. A i kdyby měli, do chaloupky by se to stejně nevešlo. A tak
si vlastně, vezmeme-li to kolem a kolem žili spokojeně.
Ovšem nic netrvá dlouho, ani šťastné soužití dědečka Babičky a
babičky Dědečkové. Co se stalo? Dědeček s babičkou, kromě své
chaloupky a trocha toho domácího zvířectva vlastnili též něco málo
semínek, která vyseli a čekali, co se urodí. Z toho co se urodilo
část snědli a z druhé části vyloupali semínka a zbytek zahodili. A
z jednoho takového semínka vyrostla řepa. Je jasné, že jedna
vyrostlá řepa neštěstí nečiní, ale to ta řepa nesmí být vyrostlá
přespříliš. Dědeček jednoho dne šel na pole a co nevidí. Řepa jako
vůz od kola!
I řekl si dědeček: "To je mi ale kus! Počkám, třeba ještě
vyroste."
A jak si řekl, tak opakovaně činil. A vždy když přišel na pole,
řepa byla zase o kus větší. Dědeček už byl přeci jenom starší
mladík, nedokázal se tak rychle přizpůsobit novým situacím, tak
jako to dokážou někteří mladí mladíci, a tak se stalo, že v době
kdy už by ostatní lidé byli bývali řepu ze země vytáhli, dědeček
stále čekal, až milá okopanina ještě trochu povyroste.
Když dědeček jednoho dne přišel na pole, a spatřil řepu zvící
řepy velikosti opravdu hodně velké řepy, ne menší než fakt dost
velká řepa, uvědomil si, že možná bude lépe déle nečekat, a řepu
vytáhnout. Velikost řepy byla tak ohromující a z hlavy
nevypuditelná, že večer, když babička shodila zástěru a šátek a
strhla dědečka na postel v domění, že bude zábava, tak žádná
nebyla. Dědečka myšlenky týkající se velikosti řepy vyčerpaly
natolik, že o zvyšování velikosti čehokoliv jiného nemohla být
řeč.
Druhý den ráno se dědeček vydal na pole, aby milou přerostlou
zeleninu osvobodil ze sevření země. I přišel kmet k řepě, chytl ji
za chrást a snažil se ji vytáhnout. A tahal a tahal, až mu ruplo v
zádech a on se svalil na zem. A zase večer s babičkou nic nebylo.
Mezi ně se vloudil houser.
Když se dědeček vrátil z nemocnice, rozhodl se pokus o vytažení
řepy ze země zopakovat. Tentokrát si ale moudře řekl, že sám nic
nezmůže a tak si povolal na pomoc babičku. I tahali oba a tahali a
tahali, až dědečkovi zase ruplo v zádech a on se svalil na zem.
Houser byl zpět.
Když se dědeček znovu vrátil z nemocnice, hned běžel k řepě.
Tentokrát si na pomoc přivzal kromě babičky i svou vnučku. Vnučka u
nich byla zrovna návštěvě, neb jela na oblastní přebor dorostenkyň
v kulturistice. Ale i přes to, že vnučka byla od hlavy k patě samý
sval (měla svaly i v očních bulvách, a dokázala jimi zabít mouchu),
s řepou ani s její pomocí nepohli. Jediný výsledek nekonečného
tahání byl, že dědečkovi ruplo v zádech a svalil se na zem. Ani
tentokrát to nebyl nikdo jiný než houser.
Když se dědeček zase vrátil z nemocnice, povolal si k řepě na
pomoc kromě babičky a kulturisticky vyspělé, kulturně ovšem nikoliv
(v životě neviděla drama Henrika Ibsena) vnučky, také celou řadu
svých domácích zvířat. Kdo tam všechno byl? Byl tam starý vůl
Pepík, vyšisovaný kozel Otík, poloslepý kůň Frantík, nahluchlý vepř
Pašík, beznohý beran Alibaba, bezruký pes Jiřík, hluchoněmý kocour
Felix Felix, bezkřídlý kohout Fénix, oškubaný houser Adolf,
chraplavý kačer Donald, a v neposlední řadě také ochrnutý krokodýl
Karel. A ti všichni tahali a tahali a řepa se už konečně začínala
hýbat, ale pořád to ještě nebylo úplně ono. Děděček už pomalu znovu
začínal chytat housera, a ten rozhodně nebyl daleko (stál hned za
kohoutem). Co teď? A v tom si najednou babička vzpomněla, že ještě
než se dědeček vrátil z nemocnice, tak otevřela spíž a našla tam v
pastičce na myši skříplou myš.
A tak tedy babička doběhla do zemljanky, otevřela spíž a
osvobodila milou myš z pastičky. Bohužel měla trochu pochroumanou
míchu, ale ušima hýbat mohla. A tak se tedy za krokodýla Karla
postavil ještě myšák Miky. A všichni tahali a tahali a tahali a
pořád tahali a jestli neumřeli, tak tahají dodnes. A zazvonil
zvonečník a pohádky je ...dost.