Další pohádka na motivy známé pohádky. Tentokráte o tom, co se
dá za 78 minut vymyslet na téma malé prasátko, kterému překazil
šťastný s spokojený život zlý a grázlovitý vlk :)
Žilo bylo jednou jedno malé prasátko. Maminka prasnice zvolila
malému prasátku jméno Jirka, ale dříve, než malé prasátko vyrostlo
natolik, aby se dozvědělo své jméno, maminka podlehla zabíjačce.
Lidská touha po vepřovém mase tedy byla příčinou, že se prasátko
nikdy nedozvědělo, jak se jmenuje, a nezbylo mu, než aby si říkalo
prostě "Prasátko". Druhým důsledkem maminčina blízkého setkání s
řeznickou pistolí bylo to, že prasátko opovrhovalo všemi, kdož
konzumují vepřové.
I rozhodlo se tedy, že odejde z farmy, kde se narodilo, a že
odejde do země, kde se místo luk a luhů rozprostírá písek a nic než
písek, a kde místo vody proudí v korytech černý olej. Pokud jde o
životní prostředí, žádná sláva, ale malé prasátko se doslechlo, že
v té zemi se prasátka nejedí, a tedy má vcelku solidní šanci dožít
se důchodu.
A tak si tedy sbalilo svých sedm sušených švestek, trochu pomejí
do skleničky od sušených švestek, malý slamáček na hlavičku, do
čutory něco pitné vody a vyrazilo. Šlo a šlo, přes mnoho řek a
říček, přes několikero hor, a bezpočet silnich prvních i druhých
tříd, dokonce muselo přeplavat i velké slané moře, když po několika
letech konečně dorazilo do země zaslíbené, kde sice bylo považováno
za nečisté, a to i přes to, že se několikrát do měsíce celé umylo,
ale kde ho nikdo nechtěl sníst. V té krásné zemi si z písku a oleje
uplácalo dvoupatrovou vilku s bazénem a heliportem a užívalo si
šťastného života. Z palmového listí se naučilo vařit si lečo, z
písku si peklo chleba a černý olej se ukázal být sice mastnou, ale
energeticky vcelku vydatnou obdobou čaje. A hezky by si tak žilo až
do smrti, kdyby jednoho slunečného dne nedorazil k jeho vilce zlý a
hladový vlk.
Vlkův životní příběh se podobal životnímu příběhu našeho
prasátka. Vlk se narodil v zemi, kde žlutí lidé běžně jedí psy. Co
na tom, řekli byste, vlk přeci není pes, tedy milému vlkovi žádné
nebezpečí nehrozí. To si myslel i náš vlk, a to přesně do té doby,
než ho začal pronásledovat člověk se slovy "Jé, velký pes, toho si
udělám k večeři." Vlk pak časem s pomocí zrcadla a fotek psů
zjistil, že i když není pes, vypadá tak, a stejně jako prasátko se
rozhodl, že se sníst nenechá a odejde někam, kde se psi nejedí. A
jak si řekl, tak šel. Jenže - chudák si doma zapomněl kompas, a
místo zaslíbené země, kde se psi nejedí, došel do země, kde se
nejedí prasátka. A tam, právě před vilkou našeho prasátka, dostal
hlad.
Zabušil na dveře vilky a křiknul: "Haló, vilko, kdo v tobě
přebývá?"
Prasátko vykouklo z okna v patře a řeklo: "Tady bydlím já, malé
prasátko. Co potřebujete pane?"
"Jdu z Číny a mám hlad. Nebylo by tam i tebe něco k snědku?" Vlk
byl grázl, a proto, ačkoliv mu prasátko slušně vykalo, prasátku
tykal.
"Jé, taková dálka. Musíš mít už opravdu pořádný hlad. Mohlo bych
ti dát lečo z palmového listí, čaj z černého oleje, a písečný
chléb," řeklo prasítko. A protože bylo rádobyvtipné, dodalo: "A
ještě tady mám trochu vepřového, ale to ti nedám, protože to jsem
já, hahaha."
Vlk zaslintal, a dostal strašnou chuť na prasátko: "Lečo, chleba
i čaj si strč pod ocásek. Mám chuť na to vepřový. A to tak že
hned."
Prasátko se zaleklo: "Ale pane vlku, to nejde. Já vám nemůžu dát
sebe k sežrání. To přeci nejde. Já jen žertovalo."
"Cha cha, však se taky směju, až se za hladové břicho popadám.
Hezky vylez lanšmíte, a nech se sežrat. Páč jestli nevylezeš,
dostanu tě násilím, a sežeru tě stejně."
Prasátkův úlek se změnil v děs: "Ne ne ne. Já nejdu. Já jsem
tady zamčený. Jdi pryč, nebo zavolám policii. Pomóc!!!"
"Cha cha, policie tě neslyší, co? Jak by taky mohla, když tady
žádnou nevidím. Cha cha. A teď vylez, nebo houknu a fouknu a vilku
ti sfouknu."
"Ne," zvolalo prasátko, zabarikádovalo v koupelně a schovalo si
hlavičku pod paznehtky.
Vlk, když viděl, že vepřové maso nehodlá rezignovat na svůj
život, z plných plic se nadechl, že houkne a foukne. Jelikož ale
byl těžký kuřák, rozkašlal se, že se málem udusil. Když se po
chvíli vzpamatoval a setřel slzy, zkusil to znovu. Tentokrát s
větší opatrností. Nadechl se a zafoukal. A nic. Nepohnul se ani
vzduch, tím méně prásatkova vila.
Hmm, řekl si vlk, asi bych měl omezit kouření. Takhle to
nepůjde. Rozhodl se tedy, že to zkusí jinak. Vzal velký kámen,
který ležel poblíž, rozmáchl se, a praštil se mezi nohy. Zaúpěl a
zlomil se v pase - příště můžu trochu míň, pomyslel si - a když se
trochu vydýchal a vzpamatoval zvolal, v důsledku úderu do slabin,
vysokým hláskem: "Prasátko prasátko, broučku můj malý, otevři. Já
jsem tvoje maminka a jdu ti pohladit kýtu!"
Prasátko, trochu uklidněné faktem, že vilka nejenže nespadla,
ale dokonce se ani lehce neotřásla, odpovědělo: "Pane, vy kecáte.
Vy nejste moje maminka."
"Jak to víš, parchante? Vždyť mám vysoký hlas."
"Vím to proto, že maminka je mrtvá," odpovědělo prasátko.
"A doprdele. Chceš říct, že se tady mlátím kamenem mezi nohy
zbytečně? Budeš trpět, až tě dostanu," zařval zlostně vlk, a jak je
z použitého slovníku vidět, byl to opravdu grázl. "Budu tady čekat,
dokud nevylezeš ven. Však ony ti jednou dojdou zásoby, a pak, až
vylezeš ven, hned tě sežeru."
A tak začalo obléhání. Prasátko se trochu přestalo bát, protože
zásob mělo dost a říkalo si, že vlk to jistě nevydrží, a časem
odejde. Jenže vlk neodcházel a vytrvale kempoval přímo před
vchodem. Časem prasátku začaly docházet potraviny a čím míň jich
bylo, tím větší byl prasátkův strach. A jednoho krásného dne
prasátku došly poslední listy a poslední olej. Jediné, co mu
nedošlo, byl písek - ten byl všude, ale kdo by chtěl jíst stále
dokola jen písečný chléb? Prasátko rozhodně ne. A tak se milé
prasátko rozhodlo, že opustí svou vilku a sežene pomoc.
Když následujícího dne přišla noc, vlk jako vždy seděl s krví
podlitýma očima před hlavním vchodem a snažil se neusnout. Ale
zkuste se snažit neusnout tak půl roku, není to lehké. Proto není
divu, že vlk, byť přímo nespal, byl lehce otupělý a jeho smysly
zdaleka nebyly tak bystré, jak by měly být. Proto si nevšiml, když
vrzly zadní vrátka prasátkovy vily. Nevšiml si ani toho, že ze
zadních vrátek vylezlo prasátko se svým cestovním uzlíčkem, pečlivě
za sebou zamklo a zmizelo v noci. Seděl dál a hlídal přední vchod,
stále přesvědčen o tom, že prasátko uvnitř trpí hlady a brzy
vyleze.
Prasátko mezítím uteklo temnou nocí k horám. Druhého dne, bylo
přibližně 11:43:58 místního času, dorazilo do města pod horami.
Aniž by se kochalo krásou mešit a minaretů, zahalených žen, či
odhalených mužů, zamířilo rovnou na policejní stanici. Doufalo, že
policisté mu poskytnou pomoc, nasednou na velbloudy a vlka
zastřelí. Ale doufalo marně. Policejní důstojník se s prasátkem
odmítl bavit, že prý je nečisté, a že by mu pak alláh zabil
starého velblouda Toníka, kdyby zjistil, že pomáhal vepři.
Prasátko zaplakalo: "Ale já se fakt meju. Achjo. A nevíte
alespoň, kdo by mi mohl pomoci? Když vy nemůžete?"
"Hmm, jsi sice prase, ale jinak jsi sympatické. Poradím ti
tedy," řekl policejní důstojník. "V poušti, za šestero horami a
šestero ropnými vrty, najdeš zámek. Na zámku bydlí starý, slepý,
ale mimořádně moudrý mudrc Al-Mudrc, a ten ti jistě poradí."
Prasátko tedy pěkně poděkovalo a vydalo se za mudrcem
Al-Mudrcem. Cesta byla dlouhá a namáhavá, zvlášť přihlédneme-li k
tomu, že prasátko prakticky nemělo co jíst, a navíc si ve své vilce
zapomnělo svůj slamáček, takže dostalo úpal a chvílemi mělo pocit,
že je ovar. Naštěstí cestou potkalo prodavače turbanů, a jen díky
tomuto dobrému muži, který daroval prasátku krásný bledězelený
turban výměnou za levé oko, mohlo prasátko dojít až k cíli.
Před prasátkem stál ohromný zámek. Visací zámek. V zámku byl
klíč a na klíči seděl Al-Mudrc. Klíč se otáčel, ale mudrcovi to
zřejmě nevadilo. Chvílemi se ocital hlavou dolů a tehdy mu šedé
vlasy visely - překvapivě - také dolů, a tehdy také bylo vidět, jak
je starý. Vlasy byly dlouhé dobře 16 a půl metru. Takhle dlouhé
vlasy mladí lidé nemají.
Prasátko přistupilo k zámku, pokleklo a pozdravilo: "Dobrý den,
ctihodný mudrci Al-Mudrci."
"Dobrý den, prasátko," pozdravil ho mudrc. "Kde máš oko?"
"Ach, vyměnilo jsem ho s jedním dobrým mužem za turban, protože
jsem si doma zaopmnělo slamáček. Jinak bych sem vůbec nemohlo
dorazit"
"Hmmm," řekl mudrc. "Já nemám ani jedno oko. A přesto nespadnu
ze svého klíče. To proto, že jsem si zvykl nemít oči. Taky si
zvykneš." Mudrc se na chvíli odmlčel, a pak řekl: "Trápí tě vlk,
že?"
"Ano! Jak to víte?" zeptalo se prasátko překvapené až za
hrob.
"Jsem mudrc. Vím všechno. Vím i to, že ti maminka dala jméno
Josef," mudrc, ač věděl všechno, trochu si pletl jména.
"Neuvěřitelné," prasátko zatleskalo a vesele zachrochtalo, "už
vím, jak se jmenuji. Konečně mohu vystupit z šedi bezejmenné
anonymity a žít naplno!"
"Ano Jaromíre," řekl mudrc. "A teď k tvému problému. Poradím ti,
co máš udělat, aby tě vlk dále netrápil."
"Ano? A… a co za to budete chtít?"
"Já jsem mudrc. Nejsem zvyklý brát za své služby odměnu. Je mým
životním posláním dávat rady bez nároku na honorář. Má svůj zámek a
klíč - kdo na to má? - více nepotřebuji."
"Super," zajásalo prasátko.
"Nepotřebuji honorář, stačí, když mi umyješ vlasy," řekl
Al-Mudrc.
"Aháá… Ehmm…. No tak jo," souhlasilo prasátko a nejbližších
několik hodin strávilo mytím mudrcových vlasů. Nebylo to snadné
mytí, děd měl vlasy dlouhé a stále rotoval na klíči. Když prasátko
skončilo mělo dost, zhluboka oddychovalo a z čelíčka si stíralo pot
tekoucí do pravého oka a levého důlku.
"Děkuji ti prasáko," řekl mudrc. "Teď ti konečně mohu dát svou
radu, jak se vypořádat s vlkem."
"Ano? Už jsem celé nedočkavé pan Al-Mudrci," prasátko se svíjelo
očekáváním.
"Jdi domů," řekl děd, "a vše bude zařízeno."
Prasátko se podivilo, ale mudrc je mudrc, a mudrcům se dá věřit.
I vydalo se na strastiplnou cestu domů, a přesně po roce a po dni
se celé utahané vrátilo do své vilky. Mudrc měl pravdu. Vlk tam již
nebyl. Místo vlka vidělo prasátko přede dveřmi kostru velkého
psa.
Zázrak, řeklo si prasátko, a konečně si mohlo jít nakoupit
písek, olej a listí. A pak už si žilo vesele, dokud neumřelo. A to
je konec.