Možná někteří z vás znají (nebo rovnou mají) knížku Zakarpatské
pohádky. Pohádky jsou to pěkné, na hororové momenty nikoliv skoupé,
ale nejvíce vynikají formou. A tak jednoho krásného večera v mém
mozku uzrálo rozhodnutí, že si formu půjčím. A jak se uzrálo, tak
se stalo, a výsledek je zde.
V té a té vesnice, asi patnáct verst jihozápadně od
severovýchodního konce Prahy, žil starý sedlák, Šupina mu říkali,
ježto jeho lupenkou postižený úsměv leskl se široko daleko do
krajiny. A ten sedlák měl selku a tři sedláčata. Jednotlivá
sedláčata se jmenovala, bráno od nejstaršího k nejmladšímu, Arnošt,
Albert a Honza.
Starší dva byli dobře rostlí podsadití chlapci, co na poli ani
volky nepotřebovali a sami pluhy táhli, a v lese jediným svižným
sekem celé hektary káceli, až se nedaleko bydlící tornádo zastydělo
a za moře odcestovalo. Na zábavách byli vždy středem pozornosti a
nebylo děvčete v okolí, které by je nepoznalo důvěrně.
Za to mladší jeden, Honza se jmenoval, ale hlupák Honza Zápecník
mu říkali, celé dny za pecí proležel. Jeho postava nebyla ani dobře
rostlá, ba ani nedobře rostlá, byla zkrátka k uzoufání špatně
rostlá, od stálého ležení za pecí celá zkroucená, a na jednom boku
přepečená a na druhém zase přesyrovělá. Zkrátka na pohled oku
nelahodila, ale jeho hlava byla těla pravý opak. Neprávem mu říkali
hlupák, neboť Honza ležící za pecí celý den vědeckou literaturu
hltal jak drak panny, a křížovky luštil, švédské, mozaikové, ba I
na polomozaikové figurální doplňovačky si troufl. Jeho bratři, po
návratu z pole, či veselky, jako mrtví svalili se do peřin, Honza
však dlouho do noci o světě přemýšlel a nad mnohým bádal.
A tak si žila celá rodina několik dlouhých let spokojeně, dokud
se nestala ta a ta zlá věc!
Žil byl, za sedmero horami, asi stovkou potoků, a nepočítaně
státních silnic, starý zlý a skrz naskrz temnotou prolezlý čaroděj
Zloděj. Kdysi v minulosti, kdy svět byl ještě mlád, jmenoval se
Dobroděj, a celý kraj, kde bydlel vyzařoval krystalicky čisté
dobro. Býval to dobrý muž. Ale časy se nezřídka kdy mění, a tak
jako mnoho starých osrstěných chobotnatců odešlo, a dříve I mnoho
přerostlých šupináčů, tak odešlo I dobro ze srdce Dobrodějova. I
stal se z něj zlý Zloděj. A usmyslel si náhle Zloděj, že lepší než
být sám, je nebýt sám. A neváhal a unesl dceru primátorovu přímo z
výletní lodi, která mezi jezy Vltavu brázdila.
Hned jak se primátor dozvěděl, tuto zlou novinu, a brzo se ji
dozvěděl, neboť Zloděj unášející jeho dceru zjevil se I sní před
ním, a zle se mu přímo do obou očí vysmál, zaplakal a hned dal po
celém blízkém I dalekém okolí rozhlásit, že ten kdo dceru najde,
dostane ji za ženu, a půl Prahy k tomu. I sjeli se odvážní I
urození muži, objevili se I skrz naskrz neodvážní a neurození muži,
přijeli dokonce I cizinci z dalekých Rakous, ze Solnohradska, ba I
jeden z Gdaňska a dva mužici z Petrohradu.
I vydali se všichni do lesa, kde Zloděj přebýval, a hledat
počali. Ale měli-li to štěstí, že se vrátili, vrátili se z
prázdnou. Ti co se vrátili, neobjevili ani Zlodějovy kobky, tím
méně cokoliv uvnitř nich. A o těch, co se nevrátili, se
předpokládalo, že kobky navštívili, ale na staré dobré pořekadlo,
že ryba a host třetí den smrdí, zapomněli, a přídéle se zdrželi,
než zdrávo bylo, ačkoliv možná nikoliv dobrovolně, a na návrat
poněkud zapomněli. Byly I další méně optimistické předpoklady, že
nevrátivším se byl řemen ze zad vyříznut, či dokonce střevo tlusté,
tenké, ba I slepé, z těla vyrváno.
I rozhodli se I Honzovi bratři, že také oni půjdou štěstí své
zkusit, a fakt že již oba šťastně ženatí byli, jim v touze po dceři
primátorově nepřekážel ani pranic. Před cestou do zlého Zlodějova
lesa, zabodli své jehly Honzovi do stehna, a pravili:
"Hlupáku Honzo Zápecníku, bratře náš. Bodli jsme do tebe své
jehly, a to ne jen tak pro legraci, jak ti možná tvůj nezralý rozum
napovídá, ale proto abys věděl, co s námi. Budeme-li v nouzi, jehly
zreznou. A nedejbože, zemřeme-li, jehly se na prach rozpadnou."
"Ale bratři, rez nedělá krvi dobře, bojím se, bojím, že stane-li
se vám něco, otrava krve mně nemine."
"Mlč hlupáku, nejdříve se nauč pole orat a stromy kácet, a pak
poučuj své bratry. Jen lež za pecí, a až jehly zreznou, zavolej
pomoc. Spánembohem."
A šli.
I ležel Honza za pecí mnoho dní, když tu náhle jehly obsypala
rez.
"Běda, přeběda, bratrům se jistě něco přihodilo. Ale nebudu
volat pomoc. Již jsem dostatečně pln vědomostí, a tedy mohu vstát a
jít a bratry I dceru primátorovu zachránit."
Bujaře seskočil z pece, a spadnul rovnou na hlavu. Vědomostmi
byl naplněn dostatečně, ne však životními zkušenostmi. Zapomněl, že
nohy, léta nepoužívané, trochu rozhýbat potřebují, než se na cestu
vydá. I s námahou se posadil, nohy natáhnul, a dlouho k prstům
promlouval, než se konečně hýbat začaly, a pak kotníky, holeně, a
nakonec I stehna. Pak vstal, vzal pár buchet do besahu, a šel.
Šel již mnoho dní a nemálo mil po cestě směrem ke Zlodějově lesu
odšlapal, když tu potkal mohutného siláka, jehož býčí svaly
pulsovaly v rytmu techna, když skály zvedal a vzhůru nohama je
obracel, pravíc, že rudu hledá.
Honza řekl: "Rudu žádného neznám, ale ty se mi líbíš Skálotoči.
Vydej se se mnou na cestu ke zlému Zlodějovi, a společně ho jistě
porazíme, a za vyučenou mu dáme."
"Když mi dáš buchtu, půjdu."
I dal Honza buchtu Skálotočovi, a Skálotoč se vydal na cestu s
ním.
Šli dál a kousek, před lesem potkali dalšího člověka. Tlapami,
které by mu I velcí šedí medvědi grizzly jistě záviděli, bral vodu
z potoka a nazpět ji vrhal, a tok tak obracel.
I zvolal Honza: "Vodovode, siláku, přidej se k nám. Jdeme zlého
Zloděje z lesa vyhnat, a ve třech nám to jistě půjde líp."
"Co bych nešel. Dej mi buchtu a rád půjdu," pravil Vodovod.
A tak dal Honza buchtu Vodovodovi, a ten se k ním přidal. A šli
dále ve třech.
Šli dál, a přímo na kraji lesa potkali dalšího člověka. Seděl na
kameni a zpíval tak mocně, že tetelil se vzduch a cesta okolo se
vlnila jak zmije v horku.
"Hola hola, barde. Máš mocný hlas. Přidej se k nám. Jdeme zničit
toho a toho, a ve čtyřech se nám půjde líp."
"Nejsem bard. Jsem zpěvák, a jmenuju se Elton Lenon. A dáš-li mi
dvě buchty, rád půjdu."
"Dvě buchty bys chtěl? Nějak moc. Tebe nechci."
"Tak ne, jděte si sami," řekl Elton Lenon, a tak se rozešli. A
zle udělali, protože to byl právě Elton Lenon, kdo jediný znal
cestu do zlého hradu Zlodějova. A tak se stalo, že Honza a jeho dva
kamarádi o celé tři hodiny déle lesem bloudili, což nepotěší.
Ale nakonec všichni tři před bránou Zlodějovou stanuli, a ihned
zřeli, jak nedobře někteří hledači dopadli. Jejich hlavy velké kůly
poblíž brány zdobily a veselost z nich pranic nečišela. Honza,
strachem se rozklepal, jak osika, a jak se tak všecek klepal, ruka
se mu od těla odmršťovala a do brány tloukla. A náhle se brána
otevřela, a hlavy na kůlech se se začaly šklebit a jejich mrtvé oči
se zle koulely v očnicích. Honza se však přestal klepat, vždyť byl
vzdělaný, a řekl si tedy, že již nebude déle podléhat zvířecím
pudům. Alespoň to může zkusit.
I šel Honza dál, I jeho dva přátelé. Prošli nádvořím, a
vstoupili do hradu. Tam v trůnní síni již seděl Zloděj.
"Vítej hlupáku Honzo Zápecníku, vítej Skálotoči a Vodovode.Tak
jste mně tedy našli I bez toho zpívajícího hlupáka. A jsem to já,
zlý, přezlý, zlobou prolezlý a na trůn vylezlý Zloděj, kdo tady
sedí, a představa hlav vašich na kůlech mých se mnou samou rozkoší
mává. Jsem tak zlý, až mě samotnému je z toho občas zle. Ale jen
výjimečně zabíjím lidi jen tak, pro nic. Zvlášť když mám před
svatbou. Ha ha ha." Zasmál se, až sám vzduch okolo jeho hrozného já
hrůzou zezelenal. Splníte-li můj hrozný úkol, pustím vás, a
dokonce, ač mně samotnému se tato nabídka jeví poněkud iracionálně,
dám vám I primátorovu dceru. Ha ha ha. Ale pokud úkol nesplníte,
vaše hlavy budou mééé! Ha ha ha!"
"Dobrá, zadej úkol Zloději!" řekl Honza.
"Váš úkol zní. Přivést mi dvanáctinohého tátoše, který spí v
podzemním jezeře, hluboko pod skálou. Ha ha ha."
"Dobrá tedy, Zloději, jdeme do toho," řekl Honza.
"A ještě jedna maličkost," Zloděj luskl čelistmi, a ve vzduchu
se objevily ohromná přesýpací slánka, které však nepřesýpala sůl,
ale lidské kosti. "Máte na to pouhou hodinu. Ha ha ha." S těmito
slovy Zloděj zmizel, v sále se zahřmělo, a Honza a jeho přátelé se
ocitli někde, nevěděli kde, na nějaké temné mýtině. Jediná známá
věc, která tam byla, byla ohromná přesýpací slánka, která nad
hlavami jejich na temném mraku visela, a neúprosně přesýpala.
"Tady to tedy neznám," zaplakal Honza. Avšak Skálotoč nepropadl
pláči a mocně praštil do země. "Zde pod mýtinou je skála," pravil,
"Dobře jsem to poznal podle zvuku."
I zaradovali se všichni a Skálotoč rychle odlámal všechnu skálu,
až se dostal k velikému jezeru. Přistoupil Vodovod a mocným
máchnutím paže celé jezero odvalil kamsi do dáli. Sedláci v dáli se
zaradovali, když zřeli, že je konec vražednému suchu, a přichází
déšť. Ovšem radost jejich skončila rázem, když domnělý déšť sice
zavlažil pole, ale zároveň si je zavlažené odnesl s sebou do dáli,
I blízké chalupy.
Jakmile jezero zmizelo, vzhůru vyskočil dvanáctinohý tátoš a
mocně potřásl hřívou, až se stromy I s kořeny zvedaly ze země a
letěly do dáli, kde již tak dosti nepotěšené sedláky, ještě více
nepotěšily, když v krátké době místo polí a chalup, stál okolo nich
hluboký les.
Honza nezaváhal a zvolal, "Hej bájný koni! Stůj!"
Tátoš se zastavil, pohlédl na Honzu: "Ty víš, kdo jsem? Jak to
víš? Všichni mě celé věky nazývaly Tátošem, a ty první jsi poznal,
že jsem bájný kůň."
"To mám z křížovek," řekl Honza.
"Jsi chytrý, od teď ti budu sloužit," pravil Tátoš.
A tak Honza spolu se svými přáteli nasedli na Tátoše, a letěli
za Zlodějem, a byl to Tátoš, kdo znal cestu, neb u Zloděje
vyrůstal, a pak mu nemálo lezlo krkem, když ho Zloděj uvěznil v
jezeře pod skálou. Vlétli tedy všichni do trůnního sálu, a než by
Honza řekl roháček, Tátoš Zloděje sežral I s botami.
A pak Honza uchopil dceru primátorovu za paži a na Tátoše jí
pomohl se vyšvihnout, a jeli domů. Na té a té stezce v lese potkali
I bratry. Zamotali se nebožáci do borůvčí, a nemohli ven vlastními
silami. I vysvobodili je, a pak se všichni vrátili domů. A byla
velká svatba. Honza, Skálotoč, I Vodovod se všichni oženili s
primátorovou dcerou, a poctivě se o ní dělili. Bratři se vrátili
domů, a ženám svým odpustili, že jim nedostatečně bránili o dceru
primátorovu usilovat. A jestli neumřeli, žijí. A Tátoš též. A
Zloděj ne.