Míšin mišmaš

Možná někteří z vás znají (nebo rovnou mají) knížku Zakarpatské pohádky. Pohádky jsou to pěkné, na hororové momenty nikoliv skoupé, ale nejvíce vynikají formou. A tak jednoho krásného večera v mém mozku uzrálo rozhodnutí, že si formu půjčím. A jak se uzrálo, tak se stalo, a výsledek je zde.

V té a té vesnice, asi patnáct verst jihozápadně od severovýchodního konce Prahy, žil starý sedlák, Šupina mu říkali, ježto jeho lupenkou postižený úsměv leskl se široko daleko do krajiny. A ten sedlák měl selku a tři sedláčata. Jednotlivá sedláčata se jmenovala, bráno od nejstaršího k nejmladšímu, Arnošt, Albert a Honza.

Starší dva byli dobře rostlí podsadití chlapci, co na poli ani volky nepotřebovali a sami pluhy táhli, a v lese jediným svižným sekem celé hektary káceli, až se nedaleko bydlící tornádo zastydělo a za moře odcestovalo. Na zábavách byli vždy středem pozornosti a nebylo děvčete v okolí, které by je nepoznalo důvěrně.

Za to mladší jeden, Honza se jmenoval, ale hlupák Honza Zápecník mu říkali, celé dny za pecí proležel. Jeho postava nebyla ani dobře rostlá, ba ani nedobře rostlá, byla zkrátka k  uzoufání špatně rostlá, od stálého ležení za pecí celá zkroucená, a na jednom boku přepečená a na druhém zase přesyrovělá. Zkrátka na pohled oku nelahodila, ale jeho hlava byla těla pravý opak. Neprávem mu říkali hlupák, neboť Honza ležící za pecí celý den vědeckou literaturu hltal jak drak panny, a křížovky luštil, švédské, mozaikové, ba I na polomozaikové figurální doplňovačky si troufl. Jeho bratři, po návratu z pole, či veselky, jako mrtví svalili se do peřin, Honza však dlouho do noci o světě přemýšlel a nad mnohým bádal.

A tak si žila celá rodina několik dlouhých let spokojeně, dokud se nestala ta a ta zlá věc!

Žil byl, za sedmero horami, asi stovkou potoků, a nepočítaně státních silnic, starý zlý a skrz naskrz temnotou prolezlý čaroděj Zloděj. Kdysi v minulosti, kdy svět byl ještě mlád, jmenoval se Dobroděj, a celý kraj, kde bydlel vyzařoval krystalicky čisté dobro. Býval to dobrý muž. Ale časy se nezřídka kdy mění, a tak jako mnoho starých osrstěných chobotnatců odešlo, a dříve I mnoho přerostlých šupináčů, tak odešlo I dobro ze srdce Dobrodějova. I stal se z něj zlý Zloděj. A usmyslel si náhle Zloděj, že lepší než být sám, je nebýt sám. A neváhal a unesl dceru primátorovu přímo z výletní lodi, která mezi jezy Vltavu brázdila.

Hned jak se primátor dozvěděl, tuto zlou novinu, a brzo se ji dozvěděl, neboť Zloděj unášející jeho dceru zjevil se I sní před ním, a zle se mu přímo do obou očí vysmál, zaplakal a hned dal po celém blízkém I dalekém okolí rozhlásit, že ten kdo dceru najde, dostane ji za ženu, a půl Prahy k tomu. I sjeli se odvážní I urození muži, objevili se I skrz naskrz neodvážní a neurození muži, přijeli dokonce I cizinci z dalekých Rakous, ze Solnohradska, ba I jeden z Gdaňska a dva mužici z Petrohradu.

I vydali se všichni do lesa, kde Zloděj přebýval, a hledat počali. Ale měli-li to štěstí, že se vrátili, vrátili se z prázdnou. Ti co se vrátili, neobjevili ani Zlodějovy kobky, tím méně cokoliv uvnitř nich. A o těch, co se nevrátili, se předpokládalo, že kobky navštívili, ale na staré dobré pořekadlo, že ryba a host třetí den smrdí, zapomněli, a přídéle se zdrželi, než zdrávo bylo, ačkoliv možná nikoliv dobrovolně, a na návrat poněkud zapomněli. Byly I další méně optimistické předpoklady, že nevrátivším se byl řemen ze zad vyříznut, či dokonce střevo tlusté, tenké, ba I slepé, z těla vyrváno.

I rozhodli se I Honzovi bratři, že také oni půjdou štěstí své zkusit, a fakt že již oba šťastně ženatí byli, jim v touze po dceři primátorově nepřekážel ani pranic. Před cestou do zlého Zlodějova lesa, zabodli své jehly Honzovi do stehna, a pravili:

"Hlupáku Honzo Zápecníku, bratře náš. Bodli jsme do tebe své jehly, a to ne jen tak pro legraci, jak ti možná tvůj nezralý rozum napovídá, ale proto abys věděl, co s námi. Budeme-li v nouzi, jehly zreznou. A nedejbože, zemřeme-li, jehly se na prach rozpadnou."

"Ale bratři, rez nedělá krvi dobře, bojím se, bojím, že stane-li se vám něco, otrava krve mně nemine."

"Mlč hlupáku, nejdříve se nauč pole orat a stromy kácet, a pak poučuj své bratry. Jen lež za pecí, a až jehly zreznou, zavolej pomoc. Spánembohem."

A šli.

I ležel Honza za pecí mnoho dní, když tu náhle jehly obsypala rez.

"Běda, přeběda, bratrům se jistě něco přihodilo. Ale nebudu volat pomoc. Již jsem dostatečně pln vědomostí, a tedy mohu vstát a jít a bratry I dceru primátorovu zachránit."

Bujaře seskočil z pece, a spadnul rovnou na hlavu. Vědomostmi byl naplněn dostatečně, ne však životními zkušenostmi. Zapomněl, že nohy, léta nepoužívané, trochu rozhýbat potřebují, než se na cestu vydá. I s námahou se posadil, nohy natáhnul, a dlouho k prstům promlouval, než se konečně hýbat začaly, a pak kotníky, holeně, a nakonec I stehna. Pak vstal, vzal pár buchet do besahu, a šel.

Šel již mnoho dní a nemálo mil po cestě směrem ke Zlodějově lesu odšlapal, když tu potkal mohutného siláka, jehož býčí svaly pulsovaly v rytmu techna, když skály zvedal a vzhůru nohama je obracel, pravíc, že rudu hledá.

Honza řekl: "Rudu žádného neznám, ale ty se mi líbíš Skálotoči. Vydej se se mnou na cestu ke zlému Zlodějovi, a společně ho jistě porazíme, a za vyučenou mu dáme."

"Když mi dáš buchtu, půjdu."

I dal Honza buchtu Skálotočovi, a Skálotoč se vydal na cestu s ním.

Šli dál a kousek, před lesem potkali dalšího člověka. Tlapami, které by mu I velcí šedí medvědi grizzly jistě záviděli, bral vodu z potoka a nazpět ji vrhal, a tok tak obracel.

I zvolal Honza: "Vodovode, siláku, přidej se k nám. Jdeme zlého Zloděje z lesa vyhnat, a ve třech nám to jistě půjde líp."

"Co bych nešel. Dej mi buchtu a rád půjdu," pravil Vodovod.

A tak dal Honza buchtu Vodovodovi, a ten se k ním přidal. A šli dále ve třech.

Šli dál, a přímo na kraji lesa potkali dalšího člověka. Seděl na kameni a zpíval tak mocně, že tetelil se vzduch a cesta okolo se vlnila jak zmije v horku.

"Hola hola, barde. Máš mocný hlas. Přidej se k nám. Jdeme zničit toho a toho, a ve čtyřech se nám půjde líp."

"Nejsem bard. Jsem zpěvák, a jmenuju se Elton Lenon. A dáš-li mi dvě buchty, rád půjdu."

"Dvě buchty bys chtěl? Nějak moc. Tebe nechci."

"Tak ne, jděte si sami," řekl Elton Lenon, a tak se rozešli. A zle udělali, protože to byl právě Elton Lenon, kdo jediný znal cestu do zlého hradu Zlodějova. A tak se stalo, že Honza a jeho dva kamarádi o celé tři hodiny déle lesem bloudili, což nepotěší.

Ale nakonec všichni tři před bránou Zlodějovou stanuli, a ihned zřeli, jak nedobře někteří hledači dopadli. Jejich hlavy velké kůly poblíž brány zdobily a veselost z nich pranic nečišela. Honza, strachem se rozklepal, jak osika, a jak se tak všecek klepal, ruka se mu od těla odmršťovala a do brány tloukla. A náhle se brána otevřela, a hlavy na kůlech se se začaly šklebit a jejich mrtvé oči se zle koulely v očnicích. Honza se však přestal klepat, vždyť byl vzdělaný, a řekl si tedy, že již nebude déle podléhat zvířecím pudům. Alespoň to může zkusit.

I šel Honza dál, I jeho dva přátelé. Prošli nádvořím, a vstoupili do hradu. Tam v trůnní síni již seděl Zloděj.

"Vítej hlupáku Honzo Zápecníku, vítej Skálotoči a Vodovode.Tak jste mně tedy našli I bez toho zpívajícího hlupáka. A jsem to já, zlý, přezlý, zlobou prolezlý a na trůn vylezlý Zloděj, kdo tady sedí, a představa hlav vašich na kůlech mých se mnou samou rozkoší mává. Jsem tak zlý, až mě samotnému je z toho občas zle. Ale jen výjimečně zabíjím lidi jen tak, pro nic. Zvlášť když mám před svatbou. Ha ha ha." Zasmál se, až sám vzduch okolo jeho hrozného já hrůzou zezelenal. Splníte-li můj hrozný úkol, pustím vás, a dokonce, ač mně samotnému se tato nabídka jeví poněkud iracionálně, dám vám I primátorovu dceru. Ha ha ha. Ale pokud úkol nesplníte, vaše hlavy budou mééé! Ha ha ha!"

"Dobrá, zadej úkol Zloději!" řekl Honza.

"Váš úkol zní. Přivést mi dvanáctinohého tátoše, který spí v podzemním jezeře, hluboko pod skálou. Ha ha ha."

"Dobrá tedy, Zloději, jdeme do toho," řekl Honza.

"A ještě jedna maličkost," Zloděj luskl čelistmi, a ve vzduchu se objevily ohromná přesýpací slánka, které však nepřesýpala sůl, ale lidské kosti. "Máte na to pouhou hodinu. Ha ha ha." S těmito slovy Zloděj zmizel, v sále se zahřmělo, a Honza a jeho přátelé se ocitli někde, nevěděli kde, na nějaké temné mýtině. Jediná známá věc, která tam byla, byla ohromná přesýpací slánka, která nad hlavami jejich na temném mraku visela, a neúprosně přesýpala.

"Tady to tedy neznám," zaplakal Honza. Avšak Skálotoč nepropadl pláči a mocně praštil do země. "Zde pod mýtinou je skála," pravil, "Dobře jsem to poznal podle zvuku."

I zaradovali se všichni a Skálotoč rychle odlámal všechnu skálu, až se dostal k velikému jezeru. Přistoupil Vodovod a mocným máchnutím paže celé jezero odvalil kamsi do dáli. Sedláci v dáli se zaradovali, když zřeli, že je konec vražednému suchu, a přichází déšť. Ovšem radost jejich skončila rázem, když domnělý déšť sice zavlažil pole, ale zároveň si je zavlažené odnesl s sebou do dáli, I blízké chalupy.

Jakmile jezero zmizelo, vzhůru vyskočil dvanáctinohý tátoš a mocně potřásl hřívou, až se stromy I s kořeny zvedaly ze země a letěly do dáli, kde již tak dosti nepotěšené sedláky, ještě více nepotěšily, když v krátké době místo polí a chalup, stál okolo nich hluboký les.

Honza nezaváhal a zvolal, "Hej bájný koni! Stůj!"

Tátoš se zastavil, pohlédl na Honzu: "Ty víš, kdo jsem? Jak to víš? Všichni mě celé věky nazývaly Tátošem, a ty první jsi poznal, že jsem bájný kůň."

"To mám z křížovek," řekl Honza.

"Jsi chytrý, od teď ti budu sloužit," pravil Tátoš.

A tak Honza spolu se svými přáteli nasedli na Tátoše, a letěli za Zlodějem, a byl to Tátoš, kdo znal cestu, neb u Zloděje vyrůstal, a pak mu nemálo lezlo krkem, když ho Zloděj uvěznil v jezeře pod skálou. Vlétli tedy všichni do trůnního sálu, a než by Honza řekl roháček, Tátoš Zloděje sežral I s botami.

A pak Honza uchopil dceru primátorovu za paži a na Tátoše jí pomohl se vyšvihnout, a jeli domů. Na té a té stezce v lese potkali I bratry. Zamotali se nebožáci do borůvčí, a nemohli ven vlastními silami. I vysvobodili je, a pak se všichni vrátili domů. A byla velká svatba. Honza, Skálotoč, I Vodovod se všichni oženili s primátorovou dcerou, a poctivě se o ní dělili. Bratři se vrátili domů, a ženám svým odpustili, že jim nedostatečně bránili o dceru primátorovu usilovat. A jestli neumřeli, žijí. A Tátoš též. A Zloděj ne.