Míšin mišmaš

Příběh z dávné historie o tom, jak to udělat, aby byl člověk slavný a zároveň se o něm vůbec nic nevědělo. Pozn.: Příbeh je založen na skutečných událostech. 

Žil byl, a už je tomu opravdu dávno, jeden kníže. Jmenoval se Bolehlav, a byl to Přemysla Oráče přímý potomek po meči. Patřil mezi nejvýznačnější Přemyslovce své doby, což bylo z větší části dáno skutečností, že v té době mnoho jiných Přemyslovců nežilo. Kníže Bolehlav není příliš znám, po pravdě řečeno, jedna polovina lidí ho nezná vůbec, a druhá ani trochu. S bohorovným klidem by se tedy dalo spekulovat o tom, zda tedy vůbec žil, ale my se oprosťme od spekulací a přistupme ke skutečnému příběhu milého Bolehlava.

Pokud by snad ctěný čtenář měl pocit, že některé zde uvedené historické skutečnosti odporují historickým skutečnostem uvedeným jinde, může se jednat o oprávněný pocit zapříčiněný tím, že jinde mohou být uvedeny nepřesné historické skutečnosti, mnohdy až neskutečnosti. Za tento jev jsou odpovědné takzvané historické prameny, které bývají sepsány kronikáři různého stupně důvěryhodnosti, ba dokonce i kronikáři historicky neexistujícími. A pak se v tom má někdo vyznat, že?

Přistupme tedy k příběhu našeho knížete Bolehlava.

Kníže Bolehlav se narodil tak dávno, že si to nikdo nemůžete pamatovat. Narodil se své matce a svému otci, což je historický fakt. Své rané dětství trávil v dřevěné kolébce, pozdní dětství pak na dřevěném houpacím koni a jako téměř dospělý jinoch pak přesedlal na koně živého. Na svém živém koni, který se původně jmenoval Hatte Titel (v moderním překladu to znamená "měl jsem cenný papír"), ale Bolehlav mu říkal hezky česky Hatatitla, brázdil české lesy, lovil v nich zvěř a loupežníky a borůvky, a stěny Pražského hradu tak zdobilo mnoho trofejí. Mezi parohy a borůvkami v té době na stěnách visely i hlavy zmíněných zabitých loupežníků, ty se však do dnešní doby nedochovaly.

Jednoho dne, jak už to tak chodí, i milého Bolehlava dostihla dospělost. Při té příležitosti sfoukl osmnáct lojových svící na ohromném švestkovém dortu, rozbalil spousty krásných darů, ale místo aby si oslavy řádně užíval, tvářil se posmutněle.

"Copak, milý Bolehlave? Co tě trápí," zeptala se ho kojná. "Vidím, žes celý posmutnělý. Již ti nechutná mléko z mého prsu?"

"Ale kdepak, milá kojná," odvětil Bolehlav. "Mléko máš stále ještě dobré, nezkysané, plnotučné, stále stojí za to. Ale víš. Nemám již rodičů - smrt je vzala, jistě sis všimla - a cítím se sám. Chtěl bych se oženit."

"Těžká to věc milý kníže," pravil dvorní šašek, který také vyslechl Bolehlavovo trápení. "Tví rodiče, ještě než je Morana vzala, dohodli ti nevěstu. Za tři sta zlatých volů a hřiven německý vévoda svolil k tvé svatbě s jeho dcerou."

"A kdepak je ta dcera," rozzářil se Bolehlav.

"Jak říkám, milý kníže, těžká to věc. Dcera zemřela na neštovice. To by samo o sobě až tolik nevadilo. Dnes je to běžná věc a našli bychom ti jinou dceru. Ale vévoda nám odmítl vrátit naše zlaté voly a hřivny, a bez peněz o urozenou nevěstu nezavadíš."

"Ale, neměla by naopak knížata a vévodové platit mně? Jakože věno? Takhle je to na hlavu," protestoval Bolehlav.

"Máš pravdu," souhlasil dvorní šašek, "nicméně v této záležitosti hraje roli politika. Bere-li si německý pán naší paní, platí ona. Bere-li si český pán německou paní, platí on. Jo jo. Politika je svinstvo."

Bolehlav chvíli přemýšlel nad tou nespravedlností a nad tím, že díky této nespravedlnosti se nebude moci oženit. Pak se ale rozzářil a skočil na stůl: "Věc je jasná. Nechci nevěstu z Německa. Vezmu svého oře Hatatitlu a vyrazím na cesty a přivedu si nevěstu hezčí, než jsou všechny němky dohromady - tak," a aby svým slovům dodal váhu pořádně dupl, a jelikož to byl statný junák, stůl nevydržel, rozlomil se vejpůl a Bolehlav spadl nohou do dřeva.

Když mu srostla stehenní kost, zabalil si knížecí batoh, vzal svého koně a svou věrnou družinu rytířů a vyrazil na cestu. Jelikož měl rád snědá děvčata, vyrazil na jih. Několik dní trvalo Bolehlavově družině, než dorazila k jižním hranicím. Rytíři s knížetem v čele se po cestě živili lesní zvěří, borůvkami a loupežníky, pili z lesních studánek a potůčků a aby jim vše lépe utíkalo, vyprávěli si vtipy a zpívali bohatýrské písně. Na jižních hranicích Bolehlav sestoupil z koně a pravil: "Zde je naše jižní hranice. Jednou, pokud vše dobře půjde, bude naší jižní hranicí velké moře. Rozšířím naše državy až tam a obyvatelé pohraničí se již nebudou muset živit borůvkami, ale budou moci lovit ryby. Tak jsem pravil já - kníže Bolehlav."

Rytíři všichni zatleskali a začali skandovat "Bolehlav! Bolehlav!"

Mezitím se na cestě objevily dvě postavy. Vypadali jako jacísi poustevníci v kutnách a v batozích na zádech táhli hromady knih.

"Hola hola," zeptal se první z nich rytířů, kteří přestali skandovat. "Jde se tudy na Velkou Moravu?"

"Ne," řekl jeden z rytířů, "tudy se jde do Čech. Ale když pak zahnete doleva, dostanete se přímo do Brna."

"Děkuji, dobrý muži," řekl neznámý poutník a spolu se svým druhem se vydal doleva.

"Počkat počkat," zastavil je Bolehlav. "Copak jste vy dva zač? A copak chcete na Velké Moravě?"

"Jsem bratr Konstatin a tohle je bratr Metoděj. Oba dohromady jsme bratři věrozvěsti. Jdeme na Velkou Moravu šířit víru, a vzdělání a obecně trochu povznést a obohatit primitivní moravský národ."

"A proč na Velkou Moravu? Vy tam budete šířit víru a vzdělání, a my tady v Čechách pak budem za tmáře a za blbce, co? To tedy ne. Hybaj do Prahy."

"Ale to nejde," řekl ten druhý, Metoděj. "Moravský kníže si nás pozval. Když nepřijdeme, začne po nás pátrat, a zjistí-li, že jsme v Čechách, vezme vojsko a vytáhne na vás."

"Máš pravdu zvěrozvěste," řekl Bolehlav, "teď si jedu hledat nevěstu a o bratrovražedný konflikt nestojím. Ale až se vrátím z dalekých zemí, Moravské kníže sejmu, Moravu připojíme k nám a vy přijdete do Prahy, rozumíte?"

"Má-li to tak být, pak budiž. Až dobyješ Brno, příjdeme do Prahy. Bůh povede naše kroky."

"Který bůh?" zeptal se jeden z rytířů.

"Jak který Bůh?" opáčil Konstantin.

"Jako jestli Perun, Radegast, Svantovít, nebo jiný? Bohů je hodně."

"My máme jen jednoho boha," řekl Metoděj.

"Hmm, a není to málo?" zeptal se Bolehlav. "Až přijdete do Prahy, ještě to probereme. Proti šíření vzdělání nic nemám, ale snižování počtu našich bohů se mi zajídá."

"Milý kníže," řekl Konstantin, "můžeme o tom diskutovat, avšak nepochybuju, že i ty seznáš, že Bůh je jen jeden, a že náš jeden Bůh snadno zastane práci celé vašeho pohanského Olympu. Navíc si člověk daleko lépe zapamatuje jednoho Boha, než padesát různých."

"Hmm, to s tím zapamatováním, to je pravda. Sám si je všechny nepamatuji," zamyslel se kníže Bolehlav. "Uvidíme se tedy až dobyju Brno a odvezu vás s sebou do Prahy. A mimochodem, Konstantin je strašně hloupé jméno. Chci, aby ses nějak rozumně přejmenoval, protože jestli se mi ukážeš v domě pod jménem Konstantin, setnu ti hlavu. Můžu si to dovolit, poněvadž jsem kníže. Jasné?"

"Ano ano," zamumlal Cyril.

"Super," řekl Bolehlav a tak se rozloučili.

Družina knížete Bolehlava pak bez potíží překročila hranice a jela dál na jih. Jela a jela, až přijela do malé vesnice. V té vesnici se Bolehlav rozhodl, že přespí.

"Halo, venkovane, jak se to tady jmenuje?" oslovil muže, který poblíž vypřahal voly z jha.

"Tato krásná vesnice zove se Linec a je to nejvýznajnější vesnice v Oberösterreichu," odpověděl muž.

"V Óbrčem?" nerozumněl Bolehlav.

"No, prostě jsme v Horní Východní říši," řekl vesničan.

"Blbost, jak můžeme být nahoře na východě, když jsme jeli dolů na jih. Lžeš jak když iluminuje, a za to ti já, český kníže, setnu hlavu."

A jak řekl, tak mu setnul hlavu. Jeden z volů, když viděl pána bez hlavy a hlavu bez pána, řekl druhému volovi: "Sláva, je po tyranovi, nyní si povládneme sami, bez pánů, a jistě nám bude líp." A volové šli, a vládli si sami, a pak umřeli hlady.

Bolehlav se svou družinou se pak ubytoval v hostinci na druhém konci vesnice. V hostinci si dali všichni udatní rytíři medovinu, pár prasat, několik hus, a po této vydatné večeři zatoužil Bolehlav po něčem sladkém na konec.

"Hostinský!" zvolal na hostinského, "Přines nám koláčky."

"Ale kníže, my tady nemáme koláčky," omlouval se hostinský.

"Tak to jste pěkné nuly. Jindřichu, jdi do kuchyně, a udělej moje oblíbené Vokovické koláčky."

Jindřich, jeden z rytířů, který se dokázal stejně dobře jako mečem ohánět i pánví, šel do kuchyně a zanedlouho se již hostincem rozlévala vůně Vokovických koláčků s jablečnou náplní.

"Vidíte, takovéhle koláčky děláme u nás. To vy tady nikdy umět nebudete," zasmáli se rytíři. Bohužel si ale nevšimli, že syn hostinského sledoval Jindřicha škvírou ve stěně a viděl celý postup přípravy. Pak, když česká družina odjela, řekl hostinskému, svému otci: "Vše jsem viděl otče. Od nynějška budeme dělat také takové dobré koláče. Protože ale nemáme rádi jadérka (!), místo jablek do nich budeme dávat jahody. A budeme jim říkat Linecké koláčky." A tak tedy vznikl jeden z prvních plagiátů na světě.

Ráno, když se rytíři s Bolehlavem vyspali, opustili Linec a zamířili k velkým horám na obzoru. Bolehlav měl v plánu tyto hory překročit, protože slyšel, že na druhé straně hor je země, kde žijí snědé urozené dívky, jejichž rodičům nebude muset platit on, ale naopak, oni dají prostřednictvím nevěsty peníze jemu. Problém byl jen v těch horách. Naštěstí děd udatného kuchaře Jindřicha již přes tyto hory - Alpy se jim říkalo - přecházel, a když byl Jindřich ještě malé páže s malou pánvičkou, často mu o tomto dobrodružství vyprávěl.

"Vím, jak se dostanem na druhou stranu," pravil Jindřich, když přijeli do podhůři. "Čeká nás namáhavá cesta průsmykem pod Glossglocknerem. Ovšem nebude to nikterak jednoduché. Glossglockner je zlá a krutá hora, nemá ráda poutníky. I můj děd jen tak tak přežil. Projít průsmykem pod Glossglocknerem, to není jako hrát Pohane nezlob se ve vyhřátém hradním sále."

"To zvládnem," řekl chrabrý Bolehlav, "ale co uděláme s koňmi?"

"Vzal bych je s sebou. Můj děd tvrdí, že prý přes Alpy jednou přešlo stádo slonů, tak proč ne pár koní?"

Rytíři se rozesmáli: "Ha ha ha, stádo slonů. Tvůj děd pojedl přespříliš vtipné kaše."

Jindřich posmutněl. "Máte pravdu, ta cesta vzhůru skutečně nevypadá, že by se tam vešli koně, tím méně pak sloni."

A tak rytíři poslali koně domů a do hor se vypravili pěšmo. Stoupali do prudkých svahů, procházeli okolo rozeklatých skal a propastí, a umně se vyhýbali produktům kravího zažívání, jakož i krávám samotným, kterých tam bylo jak much. Nebýt krav, krajina by působila velice depresivně, daleko depresivněji, než s krávami. Naštěstí jim však přálo počasí, svítilo sluníčko a atmosférický tlak byl stálý.

Když však vystoupali až do průsmyku pod Glossglocknerem, hora se probudila. Tlak začal velice rychle klesat, a rytířů se zmocnil podivný pocit.

"Vůbec se mi to nelíbí," řekl Jindřich.

"To zvládneme, již jsme v průsmyku a zítra už budeme sestupovat dolů," řekl Bolehlav, ale sám cítil tíseň.

Avšak hora rozhodla jinak. Jako mávnutím kouzelné hole, obloha se zakryla temnými mračny se zlověstně rozcuchanými okraji. Zvedl se silný vítr, tak silný, že nesl i kameny, a v mračnech začlo temně hřmít. Hřmění připomínalo hluboký smích jakéhosi neviditelného, ale o to většího obra.

Náhle oblohu rozzářil blesk. A udeřil do jednoho z rytířů.

"Au!" řekl rytíř a svalil se na zem.

"Ještě že máme brnění," řekl Bolehlav, "Perunovo kopí jej neprorazí. Jsem si naprosto jist, že Vojan tento zásah šťastně přežil."

V odpověď na jeho slova se Vojan pohnul, posadil se, podjela mu zadnice, a on se skutálel do blízké propasti.

"Ajaj, Vojana již není, nemýlim-li se. Byl to dobrý rytíř," řekl další z rytířů, než ho silná vïchřice zvedla a mrštila jím o rozsochatý skalní štít.

"Chlapi, balíme, ústup," křičel Bolehlav, když náhlá lavina vzala další dva z rytířů a odnesla je s sebou do propasti.

A tak se tedy rytíři dali na ústup. Když začali ustupovat bouře se náhle ztišila. A z mraků zaznívalo temné dunění, které znělo jako výsměch. To se Glossglockner smál, uspokojen tím, že ti odvážlivci ho nedokázali pokořit a museli odejít se skloněnými hlavami zpět odkud přišli.

Dole Bolehlav spočítal zbylé rytíře. Došel k neradostnému číslu: 2. Zbyl jen on a Jindřich.

"Co teď milý Jindřichu, moc nás nezbylo, ale já se vzdát nehodlám."

"Já také ne, kníže. Půjdu s tebou třeba až na konec světa."

"Ne ne," zavrtěl hlavou Bolehlav, "tak daleko jít nechci. Stačí mi jen sehnat nevěstu a můžeme se vrátit zpět na Pražský hrad. Ale jak se za snědými dívkami dostaneme, když průsmykem to nejde?"

"Existuje ještě jedna cesta. Temná cesta. Kdysi Tyrolští horníci podkopali Alpy, ale byli chamtiví a kopali příliš hluboko a probudili síly, které raději měli nechat dál sladce spát. Tedy cesta pod Alpami existuje, ale ty probuzené síly mi nahání hrůzu!"

"Ty mně taky. To ti povím Jindřichu. Ale nic jiného nám asi nezbývá. Musíme to zkusit. Zaveď mě prosím ke vchodu do těch tyrolských chodeb."

A tak šli. Zanedlouho došli k ohromným dřevěným vratům. Na nich byl nápis v neznámem jazyce: "No pasarán" a zpoza vrat se ozývalo zlověstné ticho. Jelikož ani jeden z nich neznámému nápisu nerozuměl, otevřeli vrata a vstoupili dovnitř.

"Pomáhej nám Radegast," řekl Jindřich a zapálil louč. Spolu s Bolehlavem klesali temnými chodbami do nitra Alp.

"Vůbec se mi to nelíbí," šeptal Bolehlav. Kníže byl sice odvážný, ale v těch chodbách by se nelíbilo ani těm nejodvážnějším z odvážných, ba dokonce i šílenci bez pudu sebezáchovy by nešťastně kňučeli.

A jeho obavy se zanedlouho potvrdily. Za nimi se ozval dusot kopyt a objevily se plameny.

"WTF?" zařval Bolehlav, "zdrháme."

A tak utíkali. Ale dusot kopyt se blížil. A blížil. A stále se blížil, až již byl blízko.

"Utíkej kníže, zachraň alespoň sebe, já se utkám s démonem a snad ho zdržím." řekl Jindřich a tasil meč.

"Ne, to nemohu!"

"Musíš, kníže. Démona nepřemůžeme, a zde v podzemí, kdo z našich bohů nám pomůže?"

"Nevím, žádného si teď nevybavuji. Možná je opravdu lepší mít jen jednoho Boha. Sbohem Jindřichu, byls mi dobrým rytířem i kuchařem."

"Sbohem Bolehlave. A teď již utíkej, démon je skoro zde."

A Bolehlav utíkal. Zanedlouho doběhl k dřevěným vratům - k východu z dolu. Vyběhl ven na čerstvý vzduch a utíkal ještě dobrý půlden, dokud se nezastavil. Jindřich za ním neutíkal. Jindřicha již nebylo. Co se s ním stalo, a co za démona sídlilo v temném podzemí, to se neví. Tato část příběhu budiž navěky obestřena tajemstvím. (pozn. autorky: pravděpodobně se jednalo o zatoulaného hřebce, kterému vzplála hříva, a když se nešťastné zvíře snažilo zachránit rychlým během, zvýšený přísun kyslíku způsobil, že chytlo celé - ale důkazy nemáme)

Bolehlav pak byl nucen pokračovat dál sám, bez přátel i bez koně, pouze se svým knížecím batohem na zádech. Sestoupil z hor a vstoupil do země, kde žili snědí lidé, kteří rádi pili dobré víno, smrduté sýry, a jak vypozoroval, jedli jakési podivné provázky.

"Dobrý den, dobří lidé, kde bych tady našel nějakou pannu na vdávání?" vyptával se, a lidé mu ukazovaly své panny, někteří podvodníci i nepanny, a jeden sedlák se mu dokonce snažil vnutit do šatů oblečenou prasnici s namalovaným čumákem. Všichni totiž na Bolehlavovi poznali, že je urozený, a tedy jistě bohatý, a že to určitě bude nějaký německý král.

"Ne ne, dobří lidé," bránil se Bolehlav, "jsem Čech, to je něco jako Němec, ale ne úplně. A děkuji vřele za vaše panny, avšak já hledám urozenou dámu. Ženu, se kterou budu moci mít urozené potomky, a ne nějakou chátru, jako jste vy."

Chátra uražená tím, že byla nazvána chátrou, se pak chopila vidlí a Bolehlav, byť urozený a ozbrojený, musel před ní utéct. Ale přálo mu štěstí. Před vesničany utekl k jakémusi hradu. Hrad vypadal, že obsahuje bohatou a jistě urozenou společnost, a tedy možná i nějaké dívky na vdávání. Kníže proto neváhal a zabušil na bránu.

"Kdo tam?" ozvalo se zpoza brány.

"Zde Bolehlav z rodu Přemyslovců, kníže český a v budoucnu též kníže velkomoravský, rakouský, korutanský, štýrský, maďarský, a když to dobře půjde i král německý, a možná i císař, takové mám plány. Přišel jsem se optat, zda by se u vás nenašla nějaká krásná snědá urozená a bohatá nevěsta."

"Na to, že jsi tak mocný, jak o sobě tvrdíš, vypadáš poněkud chudě. Kde máš koně? A kde svou družinu? Nejsi ty jsi podvodník?" zapochyboval hlas ta branou.

"Ne, čestné knížecí. Družina mi pomřela a koně šli domů."

"Tak jo, věřím ti. Pojď dovnitř." Brána se otevřela a Bolehlav byl uveden dovnitř do hradu.

"Tak jak to tady máte s nevěstami?" zeptal se Bolehlav dveřníka.

"Máš štěstí, zrovna tady jednu máme. Bohužel je ale zakletá. Nicméně, vysvobodíš-li ji, dostaneš ji za ženu a k tomu věno takového rozsahu, že se ani nedá popsat. Tak alespoň pravil náš král."

"A jak je zakletá?" zajímal se Bolehlav.

"Nemluví chudinka. Chtěla by, ale ani hláska z ní nevyjde. Jen podivné chrčení?"

"Hmm, zkusím se na to podívat. Nejsem expert přes kletby, jsem jen kníže. Ale třeba budu mít štěstí."

Bolehlav byl odveden do princezniných komnat. Zde na loži ležela princezna, krásná až Bolehlavovi spadla čelist a zvedl se obočí. Princezna ležela smutně pohlédla na Bolehlava a chtěla mu něco říci, ale nemohla. Chudinka se pak rozplakala.

"Jak dlouho už to takhle má?" zeptal se Bolehlav.

"Asi deset minut," pravil dveřník.

"Hmmm, to vypadá... myslím, že tuším," Bolehlavův pohled padl na okolojdoucí vosu, která nesla nakousané jablko, "... asi to mám. Princezno, rozevřete prosím své urozené čelisti. Ha - vidíte?" Bolehlav ukázal dveřníkovi malou dírku na nateklém jazyku.

"Bodla ji vosa do jazyku - proto nemluví," radostně vysvětloval kníže.

"Vy jste génius, kníže," žasl dveřník, "kdybyste nebyl urozený, mohl byste se dát k našim carabinierům, máte talent. Nicméně, co s tím můžeme dělat?"

"Jsou dvě možnosti, buď jazyk vyřízneme, nebo počkáme, až to splaskne. Osobně bych dal přednost druhé možnosti, protože upovídaná žena je kříž, ale když vám žena stále mlčí, je to ještě horší. Nikdy nevíte, jestli mlčí jen tak, nebo proto, že jste ji urazil."

A tak Bolehlav s dveřníkem a princeznou počkali, až princezně splaskne jazyk. A pak byla strašně velká svatba. Větší, než měl v té době lecjaký německý vládce. A po svatbě pak Bolehlav se svou novopečenou ženou a s karavanu cenností a s vojenským doprovodem vyrazili na cestu zpět do Čech. Tentokrát se vyhnuli nešťastným Alpám, kde Bolehlav přišel o celou svou družinu, a vzali to raději oklikou přes o něco bezpečnější Balkán.

Jediná zajímavá příhoda se přihodila opět na jižních hranicích Čech. Bolehlav se svou ženou a svým doprovodem tam potkali na slavnostně vyzdobené mýtině skupinu starců, kterak seděli okolo obětního kamene a chystali se obětovat kozu.

"Co vy tady děláte? Nejste vy také zvěrozvěsti?" zeptal se.

"My jsme společenství kronikářů a lidových vypravěčů," řekl ten nejsatrší z nich, "právě jdeme obětovat kozu našemu bohu Dějepisovi."

"Ne ne. Já kníže, potkal zvěrozvěsty a ti tvrdili, že existuje jen jeden Bůh. A na svých cestách jsem poznal, že je to výhodnější, protože v okamžiku, kdy jsem si nejvíc potřeboval vzpomenout na příslušného boha, nevzpomněl jsem si. Věřme jen v jednoho Boha, bude to tak lepší. A Dějepis budiž zatracen a zapomenut."

"Ale to nejde. My musíme obětovat Dějepisovi. Tak mu obětujeme každý rok."

"Prd obětujete," zvolal Bolehlav a na koni vjel na mýtinu, všechnu výzdobu rozsekal, obětní kámen zničil, kozu zabavil a půlce kronikářů a lidových vypravěčů postínal hlavy.

"Tak, milí poddaní. Věřím, že jsem vás dostatečně přesvědčil," řekl kníže, a odjel domů.

"Přesvědčil," zamumlali za ním nenávistně kronikáři a lidoví vypravěči. "Za trest o tobě nikdo z nás nenapíše ani řádku, nepovypráví jediný příběh, nic. Ve jménu našeho boha Dějepisa budeš vymazán z historie."

Bolehlav pak dojel domů a vesele si žil. Dobyl Velkou Moravu, vyhnal Avary z Panonie, stal se německým králem, a vládl celému širokému okolí.

Ale uražení kronikáři a lidoví vypravěči dodrželi své slovo. Jak byl Bolehlav známý za svého života, po své smrti se na něj rychle zapomnělo. Nikdo o něm nepsal, nikdo o něm nevyprávěl a proto o našem nejvýraznějším přemyslovci nevíme nic. Jenom tohle.