Povídka o tom, co se může přihodit, když někdo, kdo má všechno
kromě jahod, chce jahody a nebere v potaz prostý fakt, že jahody
jaksi nejsou.
Za devíti ropnými skvrnami, za devíti zářícími krátery, za
devíti stromy, byla chaloupka. V té chaloupce bydleli lidé,
konkrétně jeden muž, jeho žena a jejich dvě dcery, jedna vlastní a
jedna nevlastní. Ale jak už to tak na Zemi chodívá, muž jednoho dne
zemřel na rakovinu paty, a vdova zůstala s dcerami sama. Naštěstí
byl muž bohatě pojištěn, takže rodina po jeho úmrtí dostala od
pojišťovny nemalou částku. Matka s vlastní dcerou se celé dny
válely v posteli a pojídaly drahou syntetickou stravu. Nevlastní
dcera nepojídala drahou syntetickou stravu, živila se totiž
chlebovými kůrkami. A navíc makala jak šroub od rána do večera.
"Vyluxuj byt, vylešti okna, sprav mikrovlnku, vymaluj," takto ji
matka s vlastní dcerou komandovaly, a nevlastní dcera musela
pracovat. Macecha ji totiž byla schopná vyhodit z domu, kdyby
neposlechla.
Jednoho dne vlastní dcera, jmenovala se Masomila, řekla matce:
"Mám chuť na jahody."
"Dobrá, objednáme jahody," řekla matka.
"Ne, já nechci syntetické jahody, já chci skutečné jahody," na
to Masomila.
"Ale, jak můžeš jíst skutečné jahody? Vždyť je to přírodní hnus!
A kromě toho už dávno neexistují."
"Já je chci a chci," řekla Masomila a uronila slzu.
Matka, vidouc slzu, křikla na nevlastní dceru Krasotěchu: "Jdi
pro jahody, pro skutečné jahody!"
"Ale vždyť jahody neexistují," řekla Krasotěcha.
"Poraď si jak umíš, ale bez jahod se nevracej! A teď táhni," s
těmito slovy macecha vyhnala nebohou Krasotěchu z domu.
Krasotěcha tedy šla. Nešlo se jí snadno.Do bosých nohou se jí
zařezával roztavený písek, a ve vzduchu kroužili obrovští zmutovaní
kolibříci sající lidskou krev. A aby toho nebylo málo, byla nebohá
Krasotěcha vystavena těžkým dávkám radioaktivity, která na ni
vesele zářila ze všeho vůkol.
V dáli bylo vidět jakési pohoří. Krasotěcha spěchala, aby ho
dosáhla dříve než padne noc. V noci totiž vylézají ze svých úkrytů
dvouhlavé lidožravé krávy, a existuje jen jedna horší smrt, než se
nechat sežrat dvouhlavou krávou - a tou je sežrání dvěma
lidožravými krávami.
Krasotěcha však měla štěstí a dosáhla pohoří před setměním.
Vyšplhala se na jakousi skálu, kde se konečně posadila a
odpočívala. Přitom přemýšlela, kde vzít jahody, ale na nic
nepřišla. Nedivme se jí. Není lehké přijít na to, kde sehnat
jahody, když žádné neexistují. A jak tak Krasotěcha přemýšlela, tak
usnula.
Když se probudila, bylo už sluníčko vysoko na obloze. Krasotěcha
tedy provedla pravidelnou ranní hygienu - sloupala nehezké cáry
kůže, propíchla puchýře, vyklepala z hlavy vypadlé vlasy. Pak
slezla ze skály, kde nocovala, na zem, a vydala se dál. Šla a šla,
až objevila ve skále jakási vrata. A protože měla hlad a žízeň,
dlouho se nerozmýšlela a začala do vrat mlátit a kopat, aby jí
někdo otevřel.
Nikdo ji však neotevřel. Krasotěcha tedy mlátila a kopala
silněji, ale k ničemu to nevedlo. Uvnitř, jako by ani nikdo nebyl.
"Co mi zbývá," řekla si Krasotěcha, vzala za kliku, otevřela vrata,
a vstoupila dovnitř. Naskytl se jí zajímavý pohled. Ve skále byla
zbudována ohromná laboratoř, okolo stěn stály nejrůznější přístroje
a na nich běhaly podivné křivky a znaky. Uprostřed byl jakýsi
kulatý stůl se spoustami ovládacích prvků a nejrůznějších blikátek.
Paprskovitě okolo stolu bylo rozmístěno dvanáct postelí přikrytých
jakýmsi plexisklem, a také dvanáct křesel. V jednácti lůžkách
leželo jedenáct starých mužů. Dvanáctý seděl na křesle před svým
lůžkem a cosi kutil na onom stole.
"Hola hola," ozvala se Krasotěcha.
"He?" muž u stolu si teprve teď všiml nezvaného hosta, "co tady
děláš děvo nešťastná?"
"Sháním jahody," řekla Krasotěcha.
"Jdi do obchodu, tady jahody nevedeme," řekl muž a opět začal
cosi kutit na stole.
Krasotěcha však neodešla, mužova práce ji zaujala. Přístoupila k
němu a přes jeho rameno viděla na jakousi obrazovku plnou podivných
křivek, nápisů a běžících čísel. "A co tady děláte vy?" zeptala se
ho.
Muž, snad že si již dlouho neměl s kým jiným popovídat a snad i
proto, že by si s někým popovídal opravdu rád, Krasotěchu nevyhodil
a rozhovořil se: "To, co zde provádíme, to je velká věc…,"
začal.
"Řídíme počasí na zemi, a to tak aby fungovalo jako před velkou
válkou. Není to snadné, po celé zeměkouli máme rozmístěny
počasotátory, které nám umožňují nastavovat příslušné parametry a
zároveň nám i dodávají informace, zda to děláme dobře. Vycházíme z
meteorologických záznamů předválečného počasí a snažíme se, aby
počasí bylo námi řízené počasí bylo tomu původnímu co
nejpodobnější. Teď se například se snažím o vytvoření monzunu nad
tím, co kdysi bylo Indií a zároveň musím hlídat hurikány nad tím,
co kdysi bylo Karibikem, aby se nevymkly kontrole. Je to velice
náročná činnost."
"A kdou jsou ti ostatní chlapi, co tady spí v těch skleněných
postelích?", zeptala se Krasotěcha.
"To jsou kolegové, kteří řídí počasí v jiných měsících. Řízení
světového počasí je velice náročná činnost, samotný jeden člověk
nemá šanci zvládnout řízení počasí celý rok. Proto se zde s kolegy
střídáme po měsících. Každý z nás vždy jedenáct měsíců hibernován,
aby zbytečně nestárnul, a pak měsíc bez přestání pracuje. Já
například se specializuji na září. Až skončí září, probudím kolegu
Října, aby řídil počasí v říjnu, a já se uložím do svého spánkoboxu
k hibernaci. Tak se již střídáme už mnoho let a ještě mnoho let se
střídat budeme.
"Hmmm. To je zajímavé," řekla Krasotěcha, "A nevíte v kterém
měsíci rostly jahody?"
"Nevím. Stejně už neporostou, jelikož se nepodařilo uchovat
jejich genetickou strukturu. Raději si kup syntetické."
"Ale já potřebuji skutečné, bez nich se nemám vracet domů."
"Tak to máš těžké děvče," řekl Září. Pak se však zamyslil.
"Heuréka," zvolal, "právě jsem si vzpomněl, že kolega Duben má
ve svém hibernačním lůžku schované nějaké ty skutečné jahody ještě
z doby před válkou!"
Krasotěcha se zaradovala. "Hurá, probuď tedy Dubna, ať mi nějaké
dá."
"Ale to nejde," řekl Říjen, "Rozhodil bych celé počasí. Naše
mozky jsou totiž napojeny na centrální počítač, který nám pomáhá s
řízením. Vzbudím-li Dubna, počítač si bude myslet, že dochází k
přechodu ze září na duben. Takový přechod není definován, a já
nemám nejmenší tušení, co by to mohlo způsobit. Ale obávám se, že
následky by mohly být tragické pro celosvětové počasí a tím i pro
všechny obyvatele planety."
"Prosím, prosím," Krasotěcha se na Září hezky usmála a podívala
se na něj tak neodolatelně smyslně, že to se Zářím značně zamávalo.
Nebohý počasník již léta neviděl žádnou ženu, a hibernační systém
nebyl konstruován tak, aby nebohému muži nadopovaného testosteronem
a vskutku ďábelským množstvím malých organismů s bičíky, jakkoliv
postupně ulevoval. Jak se již brzy mělo ukázat, byla to tragická
konstrukční nedokonalost.
"Dobrá tedy. Vzbudím Dubna," pravil nadržený Září.
Přistoupil k hibernačnímu lůžku a cosi vyťukal na malé
klávesnici. Duben se vzbudil, což zcela rozhodilo algoritmy
centrálního počítače, který vskutku neměl přechod ze září na duben
definován. Místo monzunu na tím co bývalo Indií vypukla sněhová
vánice, a hurikány nad tím, co kdysi bývalo Karibikem, přerostly v
nejsilnější bouře, co kdy nové lidstvo poznalo.
Duben se okamžitě začal hádat se Zářím. Ano, padala silná slova,
ba i rány pěstí.
"Celý náš projekt je v tahu, ty idiote," křičel Duben.
"Ona ale chtěla jahody," křičel Září a ukazoval na
Krasotěchu.
"Počítač se z toho zbláznil, naše padesátiletá práce je
zničená!"
"Kdyby po tobě chtěla jahody, taky bys zničil padesátiletou
práci!"
"A kromě toho, žes zničil padesátiletou práci, víš že jahody má
u sebe Říjen!?
...
Co zbývalo nebohé Krasotěše, než se nenápadně odplížit z
laboratoře. Když byla venku, usadila se na zem a rozplakala se.
Ovšem neplakala dlouho. Nad skalami tou dobou zrovna přelétal
vrtulník syna bohatého vodového magnáta. Nikdo mu neřekl jinak než
princ Vodouch. On byl ten univerzální dědic nejrozsáhlejší soustavy
vodních cisteren, z nichž proudila voda téměř do celého světa. A
byl to on, jehož bystré (kyberneticky vylepšené) oko, zahlédlo
plačící Krasotěchu.
"Žáne, okamžitě přistaň," řekl palubnímu počítači, který bez
odmlouvání splnil jeho slova.
Zatímco vrtulník klesal, princ Vodouch si svým okem zazoomoval
na Krasotěchu.
"Ach ta je krásná," vzdychl při pohledu na její jediné,
kanárkově žluté oko.
Vrtulník se ještě nedotkl země, a princ Vodouch vyskočil na zem,
a hned objal plačící dívku: "Buď mou ženou!"
Krasotěcha přestala plakat a pohlédla na Vodoucha. Ihned se jí
zalíbil, hlavně jeho jemné chmýří, jímž byla pokryta část hlavy, a
pak také roztomilý rozštěp horního patra.
"Dobrá tedy, stanu se tvou ženou," řekla, a políbila Vodoucha
mezi nosy.
A tak by tedy všechno dobře dopadlo, kdyby se nebylo bývalo
rozhodilo počasí. Kdyby se totiž nebylo bývalo rozhodilo počasí,
nebyl by se býval kde se vzal tu se vzal náhlý poryv vichřice, a
vrtulník by nebyl býval vržen na skálu, takže by nebyl býval
explodoval, a Krasotěcha s princem Vodouchem by se byli bývali
vzali a pokud by byli bývali neumřeli už teď, byli by bývali žili
až do smrti.
Je to poněkud smutný konec, já vím. A to ještě můžete být rádi,
že nevíte jak dopadli indičtí rolníci očekávající monzun, místo
něhož napadalo šestnáct metrů sněhu. A za to všechno může taková
banalita jako neexistující jahody.